Už jsem viděl poměrně hodně restaurací, ale to, co začali předvádět v Grand Cru v Praze, přestává mít obdoby. Jen považte:
Vejdu do čerstvým dřevem vonících prostor a tam – nikdo. Vůbec nikdo. Vypadalo to takto:
Žádný host, žádný personál, žádný ruch. Nic. Počítejte do třiceti. Naprosté ticho. Pak jako byste hodili minci do automatu. Otevřely se troje dveře a obestoupilo mě pět členů personálu. Odebrali mi kabát, tašku, odsunuli židli, nalili vodu prolitou křemičitým filtrem, přinesli list.
Panoptikum. Poprvé jsem se zhluboka nadechl. Možná se mi to jenom zdálo…
Poručil jsem si humra na dva způsoby a parmici nachovou, která bývá vždy, pokud je náležitě připravena, ozdobou jídelního lístku a výkladní skříní kuchaře. “Přejete si spárovat víno?” přitočil se ke mně šestý muž. Ha, sommeliér, už je to tady!
Grand Cru totiž vlastní společnost Premier Wines, která dováží a prodává vína. Když si někdo takový otevře restauraci, pak nepochybně proto, aby hosta neobvyklým způsobem přivedl k zajímavému vínu, které mu později může prodávat přes internet – volavka na zákazníky, taková byla moje domněnka. Fajn. Tak uvidíme, chlapci, co ve vás je…
K předkrmu mi doporučili klasiku, Chablis. K hlavnímu chodu (na snímku) rovněž bílé, z Pouilly Fumé od Jeana-Claudea Dagueneaua z údolí Loiry.
Líbilo se mi, že sommeliéři diskrétně degustují právě otevřené víno, dříve než jej dají ochutnat hostovi. Zaujalo mě, že odlišují sklenice podle různých odrůd vína, o čemž pseudosommeliéři nemají ponětí. Potěšilo mě, že znají detailně složení vína i historii viniční trati a apelací. Ale od restaurace, kde je hlavním sommeliérem Jakub Přibyl, oceněný nejlepším sommeliérem v zemi, bych očekával ještě něco víc. Co, to jsem přesně nevěděl. Ale rozhodl jsem se to zjistit. Vydal jsem se překvapit sommeliéra k baru a udál se tento rozhovor:
Já: “Kde přesně leží ta vinice, ze které je moje víno?”
On: “V ohybu řeky Loiry, než zabočí a vleje se do Atlantiku.”
Já: “Komu patřila předtím?”
On: “Majitelem byl Didier Dagueneau.”
Já: “Jak vypadal?”
On: “Byl zavalitý, asi sto dvacet kilo, a dlouhé vlasy.”
Já: “Jak zemřel?”
On: “Spadl s ultralightem do svých vinic.”
Já (už zoufale): “Jak přesně to na té vinici vypadá?”
On: “Když přijedete, sedm domů tvoří takovou náves do tvaru písmene U…” Vzdal jsem to.
Buď měl ten člověk děsnou kliku, protože v Grand Cru mají 1300 druhů vín a já se trefil do jediného, o němž věděl náhodou vše, nebo je génius. Podotýkám, že na náhody nevěřím. A zdůrazňuji, že to nebyl Přibyl. Jen “řadový” sommeliér. Jenže v Grand Cru.
Ochutnal jsem to víno, které bylo neskutečně dobré. Po jednom polknutí (14,5 %) jsem cítil lehkou hladinku v hlavě. Budiž, víno asi v Grand Cru budou mít vychytané. Ochutnal jsem jídlo. Mcely! První, co mě napadlo. V Chateau Mcely mají mladého kuchaře, který se nebojí experimentovat. Půl roku poté, co jsem toho neznámého kluka od Nymburka vychválil, byla jeho restaurace vyhlášena Maurerovým žebříčkem jako nejlepší v republice. Zadal jsem si do mobilu, kdo je v Grand Cru šéfkuchařem. Punčochář! Po Romanu Paulusovi z Alcronu a Oldřichu Sahajdákovi z La Degustation...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům