Upozornění: Tento článek není o byznysu ani o penězích. Je o obyčejném lidském životě, který mohou kdykoli změnit neobyčejné okolnosti.
“Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci.” Shakespeare
Mirek a Hanka jsou dva obyčejní lidé. Měli také obyčejný život, až do svých 33, respektive 31 let. Pak jejich malé dceři diagnostikovali nevyléčitelnou nemoc krvinek.
Společně prožívaná bolest je nestmelila, naopak rozdělila.
Ještě větší příkop vyhloubila nezadržitelná smrt dcerky.
Postupně ztratili všechno, i jeden druhého. Osamělý Mirek od osamělé Hanky odešel. Oba říkají: “Náš život nebyl tma. Byla to černočerná kaše, v níž se nedalo hýbat ani dýchat a dusila k nesnesení.”
Každému z nás by mělo být jasné, že jediná vteřina, aniž to jakkoli ovlivníme, může zničit všechno. Plány, vztahy, charakter. Ale něco vždycky zůstane. Naděje. Ze sutin se dá vždycky vybudovat budoucnost. Není to jednoduché, tím spíše to stojí za to.
Tento příběh je výjimečně o obyčejných lidech a neobyčejných situacích. A hlavně nádherném konci. Konci, který nespadl z nebe, ten pár si ho vydřel.
POHLEDEM HANKY:
Jeden rok pro dceru, měsíc pro mě
“Jdete k lékaři, už myslíte, co večer uvaříte, kam na víkend, a zničehonic Vám řeknou, že Vašemu dítěti zbývá rok života,” vrací se k osudovému dni Hanka. Nemoc, kterou není možné ovlivnit a zprvu jí ani věřit. “Smála jsem se, že to nemůže být pravda. Dcera je přece v pořádku, nic zvláštního na ní není vidět. A lékař říká: “Je mi to líto, ta nemoc je v krvi. Ani cévy se při ní nijak nezvětšují.” V té chvíli mi zhasl večer, víkend i celá budoucnost.” Jen jeden rok pro dceru. “Nevím, zda je horší, když dítě prostě zemře, nebo když zdlouhavě umírá. Mohu posoudit to druhé, a je to k nesnesení. Je to jako když čtete knihu, o které víte, že má ošklivý konec, ale každý den musíte proti své vůli přečíst jednu stránku a víte, že se blíží to, co si odmítáte připustit.”
K vnitřnímu rozvratu přišel rozvrat manželů. Hanka totiž věřila v zázrak. Že vědci naleznou řešení této zákeřné nemoci. “Nebylo snad vteřiny, abych se neobracela k nebi a neprosila, že tohle přece nemůže způsob, jak skončí dceřin příběh. Doufala jsem v lékaře, usilovala jsem o každý příští den. Dceru jsem maximálně šetřila, aby se...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům