Mám rád Antonína Dvořáka. Především Novosvětskou, a z ní božské Largo. Sváteční nedělní koncert v Hiltonu Prague, kde indický dirigent Chaudhuri provázel taktovkou Dvořákovy Slovanské tance, jsem si nemohl nechat ujít.
Koncerty v Hiltonu jsou vždycky jiné. Loni tu báječně pěla Daniela Valíčková, které osud nedopřál nohy. Letos nevidomá Alena Schutová z plného hrdla vykreslila Dvořákovu Když mne stará matka. Tak procítěně a soustředěně, jak dokáže navnímat snad jen člověk se zavřenýma očima!
Alena, která četla partituru prsty, se narodila předčasně se silným zeleným zákalem. Jedním okem viděla jen na metr, druhým na metr a půl. V šestnácti letech jí vyhasl i zbytek zraku. Rozhodla se nosit oční protézy, ale barev se nevzdala. “Nejraději mám modré oči, ale jak je mi teskno, vezmu si hnědé.”
Litoval jsem, že nevidí, jak následná Humoreska dojala jednu z diskrétně uschovaných a okolím nepoznaných žen v publiku. Markéta Dvořáková, praprapravnučka nejhranějšího českého skladatele všech dob, jen kvůli tomuto koncertu přiletěla až z Londýna, se svým indickým...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům