Motto: “Kdykoli směnuješ svůj čas jen za peníze, je to nevýhodný obchod. Protože zpátky svůj čas za peníze nekoupíš.” Melania Trump, magazín FC 1/2015
“Chováš se jako dítě,” slýchám občas. Zapýřím se. Kéž by.
Člověk totiž není elektronika. Mobil, notebook, software jsou s každou další verzí lepší, chytřejší, výkonnější. Člověka sice věkem upgradujeme, ale spíše ztrácí přednosti než získává. Ba dokonce, bůhvíkde, jako mucholapka cestou nachytá prach – ztrácí pozitivní vlastnosti, které měl, a získává negativní přístupy, které dítě nemá.
Povězte mi: Kam se to dobré ztrácí?
A kde se to špatné bere?
Zeptejte se ve školce: Kdopak z vás mi zazpívá? Vztyčí se les rukou. Každé malé dítě přece umí nádherně zpívat.
Zeptejte se v základní škole. Čím vyššími ročníky půjdete, ten les rukou bude řídnout. V posluchárně na vysoké se už nepřihlásí nikdo. A dospělý se zeptá: Kolik za to?
Kolikrát v roce si vlastně zpívá dospělý?
Kolikrát má radost?
Kolikrát denně se usmějete Vy?
Dospělí často říkají, že není důvod se smát. Život je přece vážný. Těžký. Svět je zlý. Copak děti žijí v meziplanetárním pásmu? Copak i ony nemají starosti? Copak ani na těžkém, vážném, ustaraném dni se nedá najít něco krásného a pozitivního? To se opravdu musíme životem promračit a protrápit?
Když se jedenáctiletý Tomáš Vejmola z Mníšku pod Brdy rozhodl sušit jablečné křížaly, aby si sám vydělal na počítač, dospělí se mu smáli. Pohrdali jeho rodiči, proč mu ten počítač jen tak nekoupí.
Jenže Tomášovi se z toho stal byznys. Dospělí z výsměchu přešli v nepřejícnost, potažmo nenávist. Platí vůbec daně? Nezanedbává učení? Je vůbec normální? Přece...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům