Prožívala utrpení. Ošklivě ji opustil.
Schoulila se do mé náruče. Co jí scházelo, to jsem jí dal. Co on neměl, na to jsem dbal. Zamiloval jsem se. Abych zachránil ji i sebe – od samoty.
Byl jsem tak šťastný. Tak užitečný. Tak plný života, obětování se, společných plánů.
— Střih v čase
Kde jsem udělal chybu? Proč mi jednoho dne oznámila, že má jiného? Jak může říct, že jeho miluje a mě nikdy nemilovala? Vždyť jsme přece byli tak šťastni…
Jak to špatné zvrátit? Jak to dobré vrátit? Jak to celé pochopit?
Čím více nemůžeme najít přesnou odpověď v lidech kolem sebe, tím jistější si musíme být, že je v nás. I v tomto strašném případě, který je normálním osudem převozníků.
Převozník je osoba, která druhého převáží ze břehu na břeh. Urychlí jeho přesun přes řeku, který by jinak trval déle a stál by mnoho sil. Ve vztazích takto převážíme jiné vlastní dřinou od neštěstí ke štěstí. Od bezradnosti k cestě. Od negativní minulosti do pozitivní budoucnosti. A stejně jako převozníci na řekách zůstáváme ve své loďce nakonec sami – jen co pasažér vystoupí na druhém břehu. Být převozníkem je ta nejtěžší profese na světě. Za tu službu totiž neplatí zákazník, ale převozník sám. Svým zdravím, zlomeným srdcem a narušenou důvěrou v lidi, ve vztahy.
Převozníci proklínají nebesa. Domnívají se, že za dobrotu, kterou druhým poskytli, sklidili jen hořkost. Jako kdyby ji z druhých tak dlouho vytahovala, až v nich samotných zůstala a zakysala. Téměř vždy se převozníci ptají, co dobrého na tom celém vlastně bylo. Na všem něco pozitivního je. I na tom, když z Vás někdo udělá převozníka. Že si totiž začnete dávat majzla i bacha, abyste tuto chybu ještě někdy opakovali.
Převoznictví je trestem pro ty, kdo honem vstupují do vztahu s člověkem, který nemá vyřešený ten minulý. Jakmile má srdce jinde nebo pouze na půl cesty k Vám, není to žádný partner. Je-li v této chvíli – snad ze slabosti, snad z touhy po zapomnění, snad z vlastního zlého úmyslu ublížit Vám – zatlačen do pozice partnera, sám nedělá správnou věc. Je totiž odtažen od dveří, které vedou do minulosti a které ještě nestihl zavřít. Ano, ty dveře zůstaly otevřené. A jestliže souběžně otevřeme dveře do budoucnosti, co se stane, milí fyzikové? Nastane průvan. Minulost začne proudit do budoucnosti, do každého dne, který prožíváme. Možná i aniž by to ten druhý chtěl, vzpomínky na předchozí vztah se mu neustále vracejí – je to cítit z jeho temných slov, z nepřítomného pohledu, z objetí, které je chladné, odosobněné. I kdyby se ve vztahu s námi snažil dělat správnou věc, nebude ji dělat správně. Protože jediná správná věc, kterou musí udělat správně, je požádat nás o chvíli času na to, aby se mohl pustit našich rukou a odběhl zabouchnout ty staré dveře.
Dělat správné věci je vždycky důležitější než dělat věci správně. Uvědomme si, že lidé se srdcem v minulosti nepotřebují v našem vztahu líbat správně, objímat správně, prožívat společné víkendy správně. Oni se především potřebují vymanit z toho, co je zranilo. Doléčit si ránu. Chce to čas. Nelze předstírat, že žádná rána už v srdci není, když je. Rozveselit zraněného je možné na chvíli, ne na pořád. Protože nezahojená rána stále bolí. A i když už žádnou...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům