Motto: Potká koule krychli a jedna druhé říká: Nejsi dost dobrá.
3 minuty na přijímacím pohovoru a dozvíte se, že pro firmu nejste dost zajímaví.
30 let v jedné firmě a slyšíte úplně totéž.
Dva projevy “nepotřebnosti”, stejně hořký pocit. Jak překonat odmínutí, které tolik bolí? A jak mu vůbec rozumět? Co vůbec vypovídá o mé osobě?
Lidé zažijí za život tolik odmítnutí, že je ani nespočítají. Každé netečné oči na ulici, které nás minou bez zájmu o naše přednosti, nás mohou zabolet – pokud to připustíme. Každý rozchod v lásce nám může připadat jako děsivá výpověď o tom, že nejsme dost dobří. Ale je to tak doopravdy?
Vezměme si člověka, který desítky let pracuje v jedné firmě. Jak na něj pohlížet?
Možnost 1: Čím déle je zaměstnanec ve firmě, tím lépe rozumí procesům, je zkušenější, tudíž užitečnější a může zastávat vyšší pozici.
Možnost 2: Čím déle je zaměstnanec ve firmě, tím méně nového ze sebe může firmě dát, je tedy stále méně užitečný a neměl by v kariéře dostávat stále vyšší plat, nýbrž stále nižší.
Která z těchto možností je správná?
Pochopitelně obě. Nezáleží na konkrétním člověku, který je souzen. Záleží na člověku, který ho soudí. Starší zaměstnanec může být na obtíž úplně stejně jako mladší zaměstnanec. A názory na užitečnost jedné osoby se mohou lišit u dvou různých zaměstnavatelů.
Z toho vyplývá: Naučme se být (a nejen v zaměstnání) naprosto v pohodě s tím, že máme jít o dům dál. Jakékoli odmítnutí jinou osobu nás učí přestat se držet toho, co pro nás v této chvíli není správné.
Jak tomu rozumět?
Proč to život dělá
Ohlédneme-li se v životě zpátky, zjistíme, že mnohokrát, když nás život odstrčil od toho, co jsme chtěli, nás ve skutečnosti jen přesměroval k tomu, co jsme potřebovali. V těžké chvíli, kdy jsme čerstvě odmítnuti, si toto neuvědomujeme. Chybí nám něco, co máme až v budoucnost. Totiž časový odstup. Čas jako by dával křídla. Umožňuje se povznést nad minulost a vidět to, co nás trápilo, z nadhledu. Proto v budoucnu většina špatného méně bolí. Někdy jsme schopni se tomu i zasmát.
Nejsme dobří. Fajn. Ale pro koho?
Teď se ale cítíme hořce a zraněně. Samozřejmě, jsme lidé. Už v dávných dobách bylo přežití jedince závislé na tom, že je součástí kmene. Kdo...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům