„Miluješ mě?“ zeptala se zpříma.
A trochu se strachem, co na to odpoví.
Neodpověděl nic. Uhnul pohledem. Myslel, že se tím vyhne realitě.
Jenže ona se neptala proto, že by neznala pravdu. Ona ji naopak znala, věděla, že se s někým schází. Ptala se ho jenom proto, aby poznala, jak daleko je ve svém lhaní schopen zajít. A také za koho ji vlastně má. Za hlupačku, která si nechá věšet bulíky na nos? Nebo za slabošku, která v jeho očích není schopna unést pravdu?
Unést bolest
Chci vědět, co je bolí. Pravda, kterou se dozvědí hned, nebo lež, kterou pochopí až později a která jim tedy vezme moře času, kus života, jenž jim už nikdo zpátky nevrátí? Co chtějí slyšet ode mě?
Pokaždé si při tom vybavím osudový den 6. 6. 1996, kdy mi v rukou umírala máma a ošetřující lékař úplně stejně zaváhal, jestli mi to má říct. Jestli jsem v jednadvaceti letech dost silný na to, abych unesl pravdu – s ní spojenou bolest a ztrátu.
Proto důsledně odlišuji případy, kdy někdo nerad sděluje špatnou zprávu osobě, jež mu nikdy neublížila. Proč by jí měl ublížit on – byť pravdou?
Sám jsem se tehdy díval zpříma do očí lékaře, který se zeptal: „Uneseš pravdu?“ Jako by chtěl dodat: „Nebo ti mám podstrčit raději milosrdnou lež?“ Jenže, jak zdůrazňuji v Léku pro duši: Která lež je skutečně milo–srdná, milá na srdce? Každá lež, jakmile vyjde najevo, pálí jako čert. Protože lež je zrada. Lež říká: Nemůžeš už nikdy tomuto člověku věřit, „ztratils“ ho, nejde se na něj spolehnout.
To je důvod, proč jsem raději při Setkáních a konzultacích upřímný. Vím, že pravda dokáže hodně bolet, ale nikdy nebolí tolik a tak dlouho jako lež, na kterou se přijde. Pravda totiž něco dává – posluchače uvádí do reality, pomáhá mu vědět, na čem je, a má tedy potenciál pomoci mu pohnout se životem. Zato lež všechno bere – připravuje člověka o to nejcennější, čas. Tak jako když naivně budujete vztah s někým, kdo váš vztah i vás už dávno odepsal. Nebo když se dál naivně obětujete pro někoho, kdo vás už dávno obětoval…
Darovat čas
Při Setkáních a konzultacích mě navštěvují i lidé, kteří nejsou k druhým upřímní. Už vědí, že tyto vánoční svátky se svým protějškem nepočítají. On jim v té době souběžně nakupuje dárky a oni sedí u mě a ptají se, jak ho co nejsnáze opustit. Až se tento opouštěný člověk dozví pravdu, bude mít jedinou myšlenku: „Takže tohle byl člověk, na kterém mi záleželo, ale já jsem jemu nestál ani za upřímnost…“
Když mluvím s kýmkoli, prosím, aby mi říkal pravdu do očí, bez ohledu na to, jak moc ta pravda bolí. Každý z nás totiž rád ví, na čem je. Je to naše právo. Stejně jako máme právo zařídit se pak podle zjištěné skutečnosti. Což jak v případě pravdy, tak provalené lži beztak uděláme. A nikdo na světě není dokonalý. Lhář už vůbec ne. Lež musí vyjít najevo. Čím později to je, tím spíše nelze prominout. A to právě kvůli času, po který jsme slepě věřili lháři a který nám už nikdo nevrátí zpět. Říct pravdu znamená neukrást člověku čas. A čas je život.
Michaela, ta žena, o níž píšu na začátku a která přímo do očí konfrontovala svého nevěrného partnera, měla teprve za čas slyšet jeho omluvu. „Promiň, že jsem ti to neřekl. Nechtěl jsem ti ublížit.“ Bylo to nestoudné. Nechtěl jí ublížit, a proto jí lhal. Jako by snad lež neubližovala. Jako by snad lež neublížila více než pravda.
„Promiň, byla chyba lhát ti, teď už to vím,“ pokračoval. Jenže lež není chyba. Lež je vědomý úmysl. Lhář ví, že lže, lhář ví, že to jednou bude obelhávaného moc bolet, a přesto lže. Lže vědomě a úmyslně. Pro svou vlastní slabost a neschopnost čelit pravdě a odpovědnosti za její následky. Ano, to lhář je slabý. A také hloupý.
Lhář si nedovede spočítat jedna a jedna. Nechápe, že stačí jedna provalená lež a budou zpochybněny všechny jeho dosavadní i budoucí pravdy. Nechápe, že stačí jedna provalená lež a bude pryč jeho důvěryhodnost, pověst, kredit. Nechápe, že stačí jedna provalená lež a protějšek mu už nikdy nemusí věřit. Ba nemusí mu věřit už nikdy nikdo. Proč věřit někomu, kdo lhal? Vyplatí se tohle si nespočítat?
Neuniknout
Při Setkáních a konzultacích s těmito lidmi otevírám základní knihu překonávání zrad L.E.Ž., ve které varuji: „Lež se musí provalit, protože lhát znamená něco si myslet či něco říkat a přitom konat opak. Problém přitom je v tom, že člověk může přemýšlet nebo mluvit v rozporu se svými činy, ale nemůže být současně v rozporu se svou vlastní energií. Ano, lež je z člověka cítit. Lež je energie. Aby člověk zalhal, musí lež nejprve v sobě vytvořit. Není však schopen následně vyzařovat jinou energii (například energii pravdy), než kterou produkuje (energii lži).“
Lhář je člověk zakletý ve lži. Dokonce sám věří té největší lži – že jeho lhaní je neprůstřelné. Ano, on lže nejen druhému, ale i sám sobě. Následky provalené lži jsou fatální, a to na obou stranách. Dnes se zaměřím na ty, které potřebuje zvládnout obelhaný.
Jeho duševní náraz do zdi obvykle vyvolá tři otázky:
- Jestliže najednou poznám skutečnou tvář člověka, jak k tomu přistoupit?
- Jestliže mi najednou dojde, kolik času jsem s ním ztratil, jak se s tím vyrovnat?
- Jestliže moje první reakce je pomstít se, opravdu to mám udělat?
Podstatou mých Setkání a konzultací (pokud o osobní schůzku nestojíte, pomoc najdete v knihách L.E.Ž. a Lék pro duši) je pomoci vám k takovému postupu, abyste především neničili sebe – sebelítostí, sebezpytováním, sebemrskačstvím, hledáním chyb, které nenajdete, snahou prosit se o lásku, vyčítat, trestat, hořknout, žluknout, zamotat se v negativním kruhu, a tím otrávit svůj život někdy na hodně dlouhou dobu. Negativní rozpoložení totiž nevytvoří pozitivní život. A obelhaný si nešťastný život nezaslouží. Naopak, zaslouží si lepší život. Alespoň rámcově uvedu to, co psychologicky může pomoci.
Máte-li s kterýmkoli z následujících pěti kroků vnitřní problém, přijďte na některé ze předvánočních Setkání se mnou. A pokud se mě bojíte, využijte knihy L.E.Ž. a Lék pro duši. Pamatujte: Nezasloužíte si tonout ve sžíravých pocitech křivdy, viny, selhání a bolesti. Proto alespoň přemýšlejte o tomto:
1. krok: Smiřte se s realitou a oddělte ji od fantazie
Naše mysl je schopna žít ve dvou světech: světě faktů a světě domněnek. Žijeme-li v iluzích, malujeme si narůžovo vztah i partnera („On se určitě časem změní“) a srážka s realitou nás pak bolí o to víc („Jak to, že se pořád nemění?“). Proto raději akceptujme pravdu jako fakt.
Z psychologického hlediska jsou dva druhy emocionální bolesti: jedna zraňuje, druhá mění. Přijmout realitu je jako nechat se nést vlnami na moři, aniž bychom se jim vzpírali. Pravda je možná drsný, ale opěrný či odrazový bod. Ne konečný, jen výchozí. Nicméně je důležité přiznat si, kde jsme. Je to jako s mapou. Nestačí vědět, co chceme, kam směřujeme (kde je náš vysněný cílový bod), ale také odkud vycházíme (k čemu je nám znát cíl, když si pleteme, kde se momentálně nacházíme).
Rozumím tomu, když obelhávaný odmítá či popírá realitu. Když se snaží bojovat s fakty, vrátit a změnit minulost. Je to však marnění času a vlastní energie. Tvářit se, že věci jsou jinak, než jsou, je problém kognitivní disonance (viz L.E.Ž. a Lék pro duši). Proces přijetí/smíření znamená spatřit lidi v takovém světle, jaké odpovídá realitě. Uvědomit si, vedle koho opravdu žijeme a komu odevzdáváme svůj čas. Akceptovat fakta neznamená vzdát se lepšího života, naopak je to jediná smysluplná cesta k lepšímu životu.
Nejvíce utrpení si člověk způsobuje sám odmítáním pravdy a přetíráním...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům