Navštívil jsem kamaráda, vysokého manažera, který má asi tříletou dceru. Zářil štěstím, že má na ni čas, hrál si s ní v horku na zahradě, když vtom – ticho! – usnul vyčerpáním přímo na trávě.
Od zahradního altánku, kde jsme s jeho ženou popíjeli virgin mojito, jsem pozoroval, jak malá beze slova tatínka přikryla svou dekou, zula mu boty a políbila ho něžně na tvář. Přesně tak, jak to dělává on každý večer, když ji ukládá do postýlky.
Je neuvěřitelné, jak pozorně nás děti sledují a jak se učí z našich vlastních činů…
Rodina. Mělo by to být naše útočiště, naše spása. Jenže někdy je to pro člověka místo, kde zažívá nejbolestivější bodnutí přímo do srdce.
Ostatně, představte si, že jste členem pluku, který pochoduje proti nepříteli. Odkud Vás útok nejvíce překvapí a zraní?
Ano, ze zázemí. Záda si totiž nekryjeme. Spoléháme se na to, že lidé, kteří jdou s námi nebo jsou za námi, nezradí. Ale co když ano?
Když nám ubližuje šéf, kolega, koneckonců i kamarád, můžeme odejít. Ale jak bychom mohli vyškrtnout ze života rodinu? Ne každý je v pozici, že by mohl z domova, který sdílí s rodiči nebo partnerem, odejít, i když cítí, že právě tohle by měl udělat, že to jediné je správné…
“Nedělej to… Nedokážeš to… Jsi nula… Budeš žít tak, jak Ti říkám, jinak…”
Jak se vyrovnat s našimi “závazky” vůči rodině, jak s...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům