Má to mezi námi ještě smysl? 7 záchytných bodů vztahu

Tomu místu se říká „hrana“. Ernest Hemingway tak nazval i svůj román: Komu zvoní hrana.

Hrana je místo, kde řešíte otázku: Zůstat, nebo odejít?

Rozhodnutí nebývá jednoznačné. Žádný člověk totiž není dokonalý. Ani v záporném smyslu ne. Na každém je možné najít něco dobrého, ale i špatného. Co má pak převážit?

Když vstupujeme do vztahu, je to snazší. Jsme zamilovaní. Zamilovanost je hormonální reakce, která nám přehodí přes oči růžový šátek. Všechno vidíme v růžových barvách. I přednosti i nedostatky. Nedostatky dokonce vůbec nevidíme. Myslíme, že jsme potkali spřízněnou duši. Po čase ale, jak růžový odér zamilovanosti ustupujeme, začínáme vidět věci tak, jak jsou. A měla by nastoupit láska, ta fáze, která je nutná po zamilovanosti, jinak pár nevydrží. Láska znamená přijmout i nedokonalosti člověka, respektovat jeho minulost, hodnoty, postoje, stát při něm i v těžkých chvílích, tedy i tehdy, kdy si to z pohledu druhých lidí „nezaslouží“, kdy je „sám sobě nepřítelem“, kdy v sebe nevěří, kdy nemá sílu na nic, možná jen na ubližování. Jenže všechno má svou mez. A tehdy přijde hrana. A otázka: Ještě zůstat, nebo už odejít?

Rozhodnutí nebývá jednoduché už proto, že ve vzpomínkách máme mnoho hezkého. Naučili jsme se na člověku vidět to lepší, zejména jeho potenciál. Věřit, že se může změnit. Víme, že má i dobré charakterové vlastnosti. Ale… I tak můžeme být v součtu nešťastní. A s námi i naše nejbližší okolí. Děti mohou mít zdravotní nebo psychické potíže. My sami chřadnout. Mnoho hezkého sice může být za námi, ale před námi už možná nic takového. Zůstat, nebo odejít?

Psychologie zná sedm záchytných bodů, na kterých se dá znovu začít stavět. Bez nich jsou ale možnosti omezené, ba žádné. I když bychom totiž sami chtěli zlepšit vztah, sami na to nestačíme. Vztah vyžaduje dva lidi. Na jeho rozbití stačí jenom jeden. A toto je právě hrana rozbití. Odejít v takové fázi nemusí znamenat, že druhého nemilujeme, ale že bolesti a bezmoci je prostě už příliš. Že už jsme pochopili pořekadlo indiánů z kmene Krí: „Když zjistíš, že je kůň mrtvý, je lepší sesednout.“

Má ještě těchto sedm bodů Váš vztah, a tedy má smysl ještě věřit a zkoušet stavět? Nebo je nemá, a pak zboření spíše nebudete zpětně litovat? Pojďme si těch sedm záchytných, ba odrazových hran popsat jednu po druhé. Ale nejprve dovolte osobní vzpomínku.

Proč vlastně mít vztah?

Přiznávám. Jako kluk jsem nemohl pochopit, k čemu je partnerský vztah. Proč někoho podporovat, někým se omezovat, zdržovat, k někomu se vázat – k jednomu jedinému člověku a navždy?

A pak mi před oči skočil příběh, po kterém mi to došlo. Ten příběh byl o chlapci, který si přál pejska. Doslechl se, že sousedům fenka vrhla několik štěňat. Utíkal si hned vybrat to své… Když zazvonil, zjistil, že je druhý na řadě. Před ním si vybíral jiný hoch ze sousedství, takový, se kterým se moc nebavil, nepřátelil, protože ten hoch se všech dost stranil. Ten hoch po dlouhém rozmýšlení ukázal na jedno ze štěňat. Soused se mu ho snažil rozmluvit. „Chlapče, nechceš se rozhlédnout ještě jednou? Všechna štěňata mají dobrý původ. Ale to, na které jsi ukázal, má chromou tlapku.“

„Právě to chci,“ trval na svém hoch.

Soused se podivil. „Ale vždyť s ním nebudeš moci běhat a hrát si jako s ostatními.“

Chlapec přikývl. „I já jsem nemocný. Ani já nemohu běhat a hrát si s ostatními. Myslím, že oba potřebujeme, aby nám někdo rozuměl.“

Potřebujeme, aby nám někdo rozuměl…

Ta slova mi v hlavě znějí dodnes.

Jenže problém je, že každý nám rozumět nedokáže. Psychologie pro to používá učený termín kompatibilita. Ten vyjadřuje, do jaké míry si například dva přístroje nebo také dva lidé rozumějí – do jaké míry jsou spolu kompatibilní.

Podstatou kompatibility je pochopit, že míra souznění záleží na těch dvou. Že jejich vztah může být pro vnější pozorovatele, jimiž mohou být kamarádi, kolegové nebo i příbuzní, nepochopitelný, a přesto ti dva mohou být spolu naprosto šťastní. A to proto, že každý jsme jiný, máme odlišný vkus, potřeby i srdce.

Právě to dělá kompatibilního partnera vzácným a neradi ho opouštíme. Někdy ale žijeme spíše minulostí, kdy jsme ještě kompatibilní byli, ale postupem doby jsme se rozešli a kompatibilními být přestali. A je důležité si to uvědomit a přiznat. V té chvíli kompatibilní partner může být už jinde – někdo jiný. (O podmínkách této kompatibility je nakonec moje kniha 250 zákonů lásky).

Rozumíš mi?

To je tedy otázka klíčová pro jakýkoli vztah – partnerský, rodinný i přátelský. Opravdu rozumíme tomu, co partner chce a dělá? Opravdu rozumí on nám? Opravdu oba víme, kam směřujeme? Opravdu spolu komunikujeme dostatečně – a VÍME TO?

Je rozdíl si to myslet a vědět to. Tušit to nebo být o tom přesvědčeni. Dunning-Krugerův efekt způsobuje, že nejvíce přesvědčeni o své pravdě jsou ti, kteří ve skutečnosti o pravdě nic nevědí. Čím méně informací mají, tím více jsou přesvědčeni, že vědí všechno. Ve vztahu je to problém. Bez komunikace jsou si oba jisti svými pozicemi, a že „ten druhý ničí vztah“.

Ne, skutečnost je taková, že druhého neznáme. Vždyť mnohdy úplně neznáme ani sami sebe. Ano, sami sebe dokážeme mnohdy překvapit. A to, že jsme partnerovi rozuměli na začátku vztahu, neznamená, že mu rozumíme dnes. Každý se vyvíjíme, posouvají se nám hodnoty, touhy, cíle, děláme chyby, které druhého bolí, zraňujeme ho, ztrácíme ho, vztah se opotřebovává. Ale v každé fázi by tu měla být otázka: Rozumíme si ještě? Víme, kam spolu směřujeme? Komunikujeme spolu dostatečně? Myslíme si, že známe motivy druhého (a on naše), anebo je skutečně známe?

Psychologie samozřejmě používá pro přesvědčení páru dotazníky. Každý partner dostane svůj papír a oba mají odpovědět na stejné otázky. Po chvilce vidí, že jeden druhému často nerozumějí a co chtěl druhý dříve, to už nechce. Není to ostuda tam, kde spolu lidé dokážou mluvit. Jestliže ale spolu dva nemluví, velmi se jeden druhému vzdalují. Hlavně v krizích, kdy nabývají přesvědčení, že jim protějšek nerozumí a nepomáhá, to rádi balí. Tyto momenty jsou předsálím nevěry, nespokojenosti, pocitu uvězněnosti v místě, ze kterého musejí pryč. Pryč ze vztahu. Odejít. Ne zůstat.

A tehdy, když s lidmi pracuji, přichází čas na záchytné body. Ukazují, zda je ještě možné vztah zachránit, obnovit. Ostatně, podprahově je na tom stavěna i moje kniha Spolu.

Představme si je:

1. záchytný bod: Oba ještě respektují své rozdíly

Je v pořádku spolu nesouhlasit. Ani jednovaječná dvojčata nemají stoprocentně shodné názory, sny a hodnoty, a my jsme prostě různí, někdy až protikladní. Není to chyba. Jsme jako kostičky puzzle, neopakovatelné, a máme své přesné místo vedle konkrétních lidí. Vedle jakých, to v průběhu života objevujeme.

Budeme-li se snažit jiné kostičky měnit, mačkat, trhat, jen proto, aby pasovaly přímo do našich představ, připravíme je o jejich jedinečnost. Nejenže tito lidé ztratí své původní, nezaměnitelné místo v celé skládačce, ale ztratí JAKÉKOLI místo, protože dílek puzzle, který přetrhnete, už nikam nepatří.

Základní hranice zdravého vztahu je tedy tam, kde spolu lidé dokážou nesouhlasit – kde se dokážou v maličkostech i rozejít, kde pochopí, že rozdílné náhledy na tutéž situaci jsou obohacením a kořením vztahu. Výhodu rozdílnosti poznáme zejména v těžkých chvílích, kdy partner nesdílí náš pouze hořký pohled a dokáže vidět stejnou událost i z pozitivního úhlu. Tam začíná vcítění, podpora, pomoc, uklidnění.

Proto neočekávejme, že partner odkývá všechna naše rozhodnutí a my ta jeho. My máme svou pravdu, on také. Ve vztahu nelze druhého přehlasovat. Ve vztahu vždy existuje buď stoprocentní shoda, nebo stoprocentní neshoda. A je to dobře. U schopnosti respektovat názor druhého a vycházet z toho při hledání konstruktivního řešení se vždy začíná.

2. záchytný bod: Oba ještě přehodnocují své původní pohledy

Uznat svou chybu, změnit svůj názor, ustoupit, POROZUMĚT. To neznamená jen popřít sebe. Může to znamenat naopak zmoudřet, protože uvidíme věci i jinak, než jsme si původně mysleli.

Příklad: