Jak moc podle Vás záleží ve vztahu na pravdě a upřímnosti mezi partnery?
Odpovídáte snad, že pravda a upřímnost jsou nejdůležitější?
Zklamu Vás. OBJEKTIVNÍ PRAVDA i UPŘÍMNOST jednoho totiž mohou být velmi slabé proti PŘESVĚDČENÍ druhého. Ano, je-li někdo přesvědčen o Vaší vině, pak má svou subjektivní pravdu. Objektivní pravda je pro něj lež a Vaše upřímnost faleš.
Toto je jeden z nejčastějších problémů vztahů, kterým se také zabývám v knize L.E.Ž. – v knize problémů, které si někdy ve vztazích způsobujeme sami, aniž bychom chtěli.
V uzavřené skupině, kde i anonymně sdílíte své otázky a problémy ve vztazích, jsem nedávno řešil případ, který oba trápil, oba rozděloval, a přitom neexistoval objektivní důvod, jen ten subjektivní. Protože mám od páru svolení k publikaci, mohu Vám popsat jak problém, tak jeho řešení, pokud něco podobného trápí a rozděluje i Váš vztah nebo vztah někoho z Vašich blízkých. Psychologické pozadí problému pak vysvětluji v knize L.E.Ž.
Síla nedůvěry
Budu jim říkat Jáchym a Evelína.
Jáchym je objektivně věrný chlap. Svou Evelínu zbožňuje. Evelína je však PŘESVĚDČENA, že ji Jáchym podvádí. Proto Jáchymovi nevěří. Ve své nedůvěře je neoblomná, ačkoli Jáchym přísahá na život svůj, život její, život jejich dětí, nic s ní nehne. “Podvádí mě, a basta!“ řekla Evelína, když usedli v mé kanceláři. A byť se Jáchym pokusil otevřít ústa, Evelína ho jediným gestem umlčela: “Nic neříkej, ani nezkoušej přísahat. Stejně bych Ti nevěřila.”
Vstal jsem, podal oběma ruku a rozloučil se. Evelína na mě udiveně pohlédla. Přitom nebylo o čem mluvit.
Je-li člověk o něčem PŘESVĚDČEN, nelze mu jeho pohled vymluvit. Jeho subjektivní pravda se pro něj stává pravdou objektivní. Dunning-Krugerův efekt způsobuje, že čím více důkazů či protiargumentů předložíte, tím zatvrzelejším přesvědčený člověk je (viz konspirační teorie). Odkud se Dunning-Krugerův efekt vzal? Čím je specifický? Za moment vysvětlím.
Nejdůležitější však bylo, aby si Evelína uvědomila, proč za mnou přišla. Proč za mnou přišli oba. Aby svůj problém vyřešili, nikoli nevyřešili.
A k tomu si Evelína i Jáchym potřebovali uvědomit, kde je skutečný problém a jak se ho zbavit.
Není to těžké. Každý to má šanci zvládnout. Ale musí chtít. Nejen Jáchym, i Evelína. Ukážu jak.
Pojďme si – v dalším z mých klubových článků na Vaše přání (všech více než pět tisíc můžete po přihlášení číst zde) – popsat problém i řešení krok za krokem; tak, abyste to příště snadno zvládli i Vy:
1. problém Dunning-Krugerova efektu
Dunning-Krugerův efekt je psychologický jev, který v zásadě znamená “hlupák zůstává hlupákem”. V učebnicích psychologie je následující definice, která představuje důvod, proč se ve svých článcích a knihách vyhýbám odbornému jazyku: “Dunning-Krugerův efekt je typ kognitivního zkreslení, které způsobuje, že lidé s nízkými schopnostmi či nízkými kompetencemi v dané oblasti sice dosahují přiměřeně nízkého výkonu, mají-li však odhadnout svůj výsledek ve srovnání s ostatními, mají naopak tendenci jej nadhodnocovat“. Vysvětlím to polopaticky na příkladu, který vedl k objevení tohoto efektu.
Psychologové David Dunning a Justin Kruger jednou četl v amerických novinách o zvláštním případu. Jakýsi lupič McArthur Wheeler přepadl v roce 1995 dvě pittsburské banky. Na tom by nebylo nic tak divného, kdyby je nevyloupil bez jakékoli masky, punčochy nebo škrabošky. Naopak, učinil tak s odhaleným obličejem, ba smějící se do bezpečnostních kamer. Pro policisty bylo hračkou ho identifikovat. Problém byl v tom, že Wheeler zapíral, ba zesměšňoval vyslýchající policisty, že je právě usvědčil ze lži, protože “žádné kamery ho nemohly zaznamenat”.
Výslechem se zjistilo, že noc předtím se Wheeler opil v baru s kumpány, kteří mu namluvili, že když si potře obličej šťávou z citronu, ta vytvoří vrstvu neproniknutelnou pro paprsky kamer. Zkrátka, Wheeler trpěl utkvělou představou, vírou v tuto konspirační teorii, že BYL PŘESVĚDČEN, že se stal pro kamery neviditelným. Svůj názor nezměnil ani tehdy, když viděl záznamy z přepadení. Jednoduše je označil za podvrh a důkaz manipulující policie. Jinými slovy: Čím zjevnější bylo, že pachatelem je Wheeler, tím zjevnější pro Wheelera bylo, že není pachatel.
Dunning s Krugerem tak formulovali závěr, že ČÍM MÉNĚ člověk o něčem ví, TÍM VÍCE může být přesvědčen, že zná celou pravdu. Pozor! To není nutně problém inteligence, jen nedostatku informací. Také Evelína měla NEDOSTATEK informací, a právě proto byla PŘESVĚDČENA, že jí Jáchym musí být nevěrný.
2. problém přesvědčení
Evelína nebyla hloupá. Byla jen PŘESVĚDČENÁ. Otázka tak zněla: Kde se její přesvědčení vzalo? Co způsobilo, že se stala “McArthurem Wheelerem, pomazaným citronovou šťávou”?
Stačilo, aby začala mluvit ne o Jáchymovi, ale o sobě, o svých předchozích vztazích. Každou přítomnost totiž definuje minulost. Na to upozorňuji už v knize L.E.Ž.
Evelína ale nechtěla mluvit. Styděla se, tak jako McArthur Wheeler. Čím více cítila, že tam je problém, že možná osočuje Jáchyma neprávem, tím menší sebejistotou trpěla. Ale ani já, ani Jáchym jsme ji nechtěli soudit. Oba jsme jí chtěli pomoci. Aby se svého problému zbavila, a tím ho vyřešila. A v to musela uvěřit. Nebo to alespoň připustit. Dát nám alespoň šanci.
Jak píšu při vysvětlování případů v knize L.E.Ž., hlavní lží ve vztahu je: Když se dva milují, vždy se nějak domluví. Ne. Aby se dva domluvili, musejí se CHTÍT domluvit. Aby se chtěli domluvit, musejí být OCHOTNI komunikovat i o tom, co není příjemné pro ně samotné. Otevřít se, důvěřovat. A to Evelína neuměla. Bála se důvěřovat. Protože se zjevně v minulosti přesvědčila, že se důvěřovat nevyplácí.
Ano, měla přítele, který ji podváděl. To byl fakt. Objektivní pravda. Jáchym to ale nevěděl. Netušil, že Evelína prožívá SAD, syndrom napadeného psa (více v knize L.E.Ž.), že v jejích očích “muži jsou schopní podvést a ten, kterému nejvíce věří a kterého nejvíce miluje, jí nakonec způsobí nejvíce bolesti”. Nebylo možné říct, že to není pravda. V jejím životě se to už jako pravda ukázalo. A její logika říkala: “Udělá-li to jeden, udělá to každý.” Přičemž “ten, který zapírá, je vinen nejvíce”. Protože “mužům se nedá věřit”. Hotovo. To bylo její přesvědčení. A bylo naprosto nezávislé na faktech. Na tom, jak se Jáchym choval. Vše důležité se totiž dělo V JEJÍ HLAVĚ. V té byl Jáchym vinen de facto už ve chvíli, kdy se poznali. Vinou Evelíniny minulosti.
3. problém percepce
Nedůvěra je problém emoční paměti. Jak obsáhle vysvětluji v knize L.E.Ž., souvisí s bolestí, kterou jsme utrpěli v minulosti, a kterou si oživujeme s každým příbuzným zážitkem, a to i proti své vůli, neúmyslně, jen takzvanou asociační zkratkou. Objasním na příkladu Evelíny:
Nevěra jejího bývalého partnera byla spojena s 1) příchozí noční SMS, 2) jeho zpožděním v práci, 3) koketováním se ženami na veřejnosti. To byly uzlové body, které si Evelína racionálně vybavila, když na tuto bolest vzpomínala. To byly epizody, které se jí vybavily. Znamenalo to, že jsou v její paměti a že PRÁVĚ NA TOTO JE CITLIVÁ.
Jakmile tedy Jáchymovi cinkla v noci SMS, jakmile se zpozdil v práci, jakmile polichotil ženě na veřejnosti, pro Evelínu už byl nikoli podezřelý, ale rovnou vinný, protože ona už tento případ zažila a VĚDĚLA, K JAKÉMU KONCI POVEDE. Jí se to stalo! Nešlo jí to vymluvit! “Takhle se přece chová muž, který chce podvést.” To nebyla domněnka. Pro ni to byl fakt.
Tento problém se jmenuje perceptivní, protože člověk vydává za správnou takovou předpověď, kterou už někdy zažil. Věří tedy, že je pravdivá i v každém dalším podobném případě. A tím bylo třeba začít, jinak se Evelínino přesvědčení nezmění. Jak?
1. krok: Rozptýlení jediné pravdy
V tomto vstupním momentu vyprávím různé příběhy. Evelíně jsem řekl ten jednoduchý o holčičce, tatínkovi a dvou jablíčkách. V knize L.E.Ž., tak jako ve všech mých nápomocných knihách pro Váš vztah, najdete mnohé další.
To takhle jednou byla malá holčička a držela dvě šťavnatá jablíčka.
Tatínek jedno chtěl, měl na něj velkou chuť. Jakmile vyslovil svou žádost, holčička rychle nakousla jedno jablíčko, honem druhé. Ani jedno nezůstalo celistvé.
S plnou pusou sledovala, jak v tatínkovi vzkypěla krev: “Co jsi to udělala? Ty jsi tak sobecká! A já se k Tobě chovám tak hezky. Kdykoli cokoli chceš, hned Ti to dám. Nevážíš si mé dobroty! Zasloužíš trest!” Odepnul pásek a rozpřáhl se k bolestivé ráně. Holčička stačila už jen zavolat: “Ale tatínku…”
Kdyby ji tatínek netloukl a naopak naslouchal, pochopil by všechno, co mu chtěla říct: “Tatínku, zadrž. Já Tě přece miluji nade vše! Právě proto jsem ochutnala obě jablíčka – abych Ti potom mohla dát to, které je SLADŠÍ!”
Kdo je prchlivý, nechá se vést emotivností, emoční pamětí. Emoce jsou vždy unáhlené, fungují pudově, podvědomě, ne na racionálním základu. Aby člověk nebyl prchlivý, potřebuje jednat rozumem – PŘESVĚDČIT SE NEJPRVE O FAKTECH. Slovy Dunninga a Krugera: Položit si otázku Co když o tom nevím ještě úplně všechno? Právě to potřebovala Evelína.
Vinen, a mlč versus Židlička důvěry o čtyřech nožkách jako 2. krok
Vina vzniká v hlavě toho, kdo chce odsoudit druhého nebo sám sebe. Ale MÁ OPRAVDU VŠECHNY INFORMACE, aby odsoudil?
V knize L.E.Ž. varuji: Kdo nejprve soudí, ten pak už neporozumí. A kdo nejprve porozumí, ten pak už nesoudí.
Soudíte McArthura Wheelera? Posmíváte se mu? Pak jste nejspíš nikdy nebyli v jeho pozici, kdy byste byli přesvědčeni o něčem, co ve skutečnosti není pravda. Je fajn uvědomit si, že jsme se mýlili. Ale k tomu si to musíme umět přiznat. A k tomu pomáhá takzvaná židlička důvěry. Má čtyři nožky, čtyři pilíře, spočívající v konkrétních připuštěních:
1. nožka/připuštění: Pravda s nedůvěrou nevyhrává ani neprohrává, protože zápas se vůbec nekoná
Mnoho lidí žije v iluzi, že budou-li ve vztahu upřímní, otevření a pravdiví, nehrozí jim, že by v hlavě partnera mohli vyznít jako špatní. To je omyl. Na naší pravdě totiž bohužel záleží...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům