Každý člověk je naprosto jedinečný a nelze ho vměstnat do šablony. Všichni máme unikátní otisk jazyka, prstu i DNA. Ne, příroda nechtěla, abychom byli jako tvárnice. Chtěla, abychom si všichni uvědomovali, že jsme jako pokladnice, která má někde v sobě drahokam. Jen ho objevit.
Mnoho lidí naříká, že oproti ostatním něco postrádají. To jim nejde rozmluvit, protože je to fakt. Jenže druhý fakt je, že stejně tak každý z nás může něčím vynikat. Jen to nalézt.
Tento příběh je o muži, který TO našel. Vlastně to ani nehledal, protože to v sobě už dávno měl. Věděl to od dětství. Ale nevěnoval tomu pozornost. Tak už to bývá. TO je jako brýle. Máme je přímo na nose, tak blízko očí, že je ani nevidíme…
Mládí
Milan měl životní dráhu vlastně danou. Jeho otec, Milan Vopička, hrál kromě hokeje tenis. Maminka, Vlasta Kodešová, byla deset let naší tenisovou jedničkou i mistryní Evropy. “Rodiče mě vedli k tenisu. Od pěti let jsem hrál závodně, od patnácti let jsem pak objížděl turnaje po Evropě. Moc jsem si přál také proniknout na vrchol. Ale zranění byla stále častější, neodvratně se blížil předčasný konec kariéry…”
Když dotrénoval, měl zvláštní koníček. Raketu vyměnil za nářadí. Milana fascinovaly motory. Vrtal se zprvu v babetách, odlehčených mopedech, pak opravoval kamarádům motorky značky Simson a vyzkoušel i auta. Nebyl to žádný náhradní plán. Jen koníček. A také sen.
Mezi jednotlivými zápasy na zahraničních turnajích totiž okukoval výlohy autosalonů a pozemky autobazarů. A v Německu se to stalo.
Nápad
“Uviděl jsem nabourané BMW. Nové pro mě bylo absolutně finančně nedostupné. Když jsem si ale tohle přivezl ze zahraničí domů a sám si ho opravil, vyšlo mě na třetinu pořizovací ceny nového. Byl to vlastně jediný způsob, jak jsem takové auto mohl vlastnit.”
Přátelé, zejména spoluhráči z tenisu, to nemohli přehlédnout. Jak to, že má takové auto? Ptali se. A když jim vysvětlil, že i oni by ho s jeho pomocí mohli mít, stávali se jeho prvními zákazníky, aniž to on ještě tak vnímal. “Dovážel jsem a opravoval ojetá auta zpočátku jen pro zábavu. Pro rodinu, kamarády, známé. Trvalo mi pět let, než jsem si uvědomil, že by se...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům