“Na některé věci už nemám trpělivost. Dosáhla jsem bodu, kdy už nehodlám ztrácet čas ničím, co mě popuzuje a zraňuje. Už nemám zájem dělat radost lidem, kterým na mě nezáleží, milovat ty, kdo mě nemilují, usmívat se na ty, kdo se na mě neusmívají. Už nedám další šanci těm, kdo mi lžou, neumí mě pochválit ani povzbudit. Zkrátka už nemám trpělivost pro ty, kdo si mou trpělivost nezaslouží.” Meryl Streep, 2015
Povězte mi, prosím:
Proč se člověk tolik let nechává zraňovat?
Proč tomu, kdo mu ubližuje, je schopen dávat druhou, třetí, x-tou šanci, ačkoli řada lepších lidí čeká na tu první?
Proč druhému ochotně nabijeme a podáme revolver, když se do nás předtím netrefil?
A kde je přesně ta mez, kdy číše naší trpělivosti už přeteče?
Opravdu musíme ztratit tolik času, aby mysl pochopila to, co srdce už dávno ví, nebo dopředu existují signály, že se vztah už nerozvine?
—
Od vydání knihy 250 zákonů lásky mi každý den chodí příběhy čtenářů dokazující, jak vzdálení si dokážou být ti, kteří se tváří jako nejbližší:
“Každý večer říkal, že potřebuje pracovat. Zavíral se v pokoji a do noci byl na počítači. O víkendu pak “pracoval” mimo domov. Jen když přijel, ve vlasech voněl dámským parfémem…”
“Říkal, že je volný, ale celou dobu měl partnerku. Když jsem je spolu viděla, ještě mě urážel, že jsem hysterka. Byla jsem za pitomce. Stoprocentně jsem mu věřila, zatímco si užíval jinde…”
Oba příběhy v tomto bodě přeruším. Ano, jsou smutné. Ale myslíte, že vztahy pisatelek skončily? Nebo pokračují dál? Jak silnou přesvědčovací moc vůbec mají muži, kteří provozují dvojí život?
Říkám jim Jekyll a Hyde: Podle násilníka (Hyde) v noci ubližujícího těm lidem, které následně za...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům