Když jsem naposledy mluvil s Jaromírem Jágrem, seděl v létě pod stromem na zahradě svého domu v Hnidousích u Kladna jen v tričku a trenkách, jedl z ošatky třešně a vyprávěl mi o svých rituálech.
Jak si hokejku navrchu omotá červenou páskou a černou fixou namaluje kříž.
Jak si vezme Bibli, usedne s ní do ústraní, čte a modlí se.
Jak před odchodem na led ještě pohlédne na své místo v šatně, kde má nad svým jménem obrázek Vladimirské Bohorodičky.
Nemohl jsem to pochopit.
On, jeden z nejúspěšnějších hokejistů historie, a stále dává na rituály?
Pousmál jsem se a on se zasmušil: “Petře, dávají mi sílu.”
Když jsem naposledy mluvil s Radimem Passerem, jedním z nejbohatších Čechů, v jeho pracovně s napůl panoramatickým rozhledem na Prahu, svěřoval se mi se svou vírou v Boha. On, věcný developer!
Smál bych se tomu, kdybych už ze své zkušenosti nevěděl, jaký vliv může mít víra nebo obyčejné malé prosté rituály na způsob, kterým myslíme a vyrovnáváme se s problémy.
Sám jsem se učil “odkládat” problémy na papír. Napsat to, co mě trápí, a tím negativní myšlenky v noci vypustit z hlavy – a usnout. Poděkovat vodě, kterou piji, a tím se cítit lépe. (Četli jste již o mém ranním rituálu, který nikdo nepochopí?). Nevím, jak to funguje, ALE FUNGUJE TO.
Jako by člověk potřeboval v něco věřit. Na někoho/něco jiného se obrátit a doufat, že mu TO něco pomůže. Jako by mu TO, že ještě nějak věří, pomohlo udržet víru v sebe – ve chvíli, kdy by ji jinak...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům