Každý děláme chyby – to je dané, jsme přece lidé.

Ale ne každý se z nich dokážeme učit.

Někteří lidé dělají stejné chyby stále znovu a nemohou přijít na to, proč nepřichází žádný pokrok. Už Santayana ale napsal: “Kdo zapomíná svou historii, je nucen si ji zopakovat.”

Dalajlama, kterému se věnujeme v aktuálním vydání magazínu FC, zase říká: “Chyba je vždycky omluvitelná, pokud máme odvahu přiznat si ji.”

Ale proč na to musíme mít odvahu? Proč přiznat si chybu není snadné? Proč si myslíme, že chyba snižuje naši hodnotu, když je to naopak? Chyba nám umožňuje zmoudřet a její přiznání chyby je jedinou cestou, jak se vyhnout jejímu opakování.

Lidstvo se dělí na dvě skupiny. První vehementně odmítá uznat svou chybu (“To by znamenalo, že možná v tom, o co se snažím, nikdy nebudu dost dobrý.”). Druhá skupina naopak ví, že chyby pracují pro ni (“Alespoň vidím, co dělám špatně a co musím změnit, jen tak to mohu dělat lépe.”).

Mezi lidmi není rozdíl v tom, že by jedni chyby nedělali – že by byli imunní vůči dělání chyb. Ne, dělají je všichni. Nicméně ti, kteří se z chyb učí, nedělají stejné chyby dvakrát či dokonce vícekrát.

Jak poznáme, že chodím v kruhu?

Jak poznáme, že musím něco změnit?

1. Dělám pořád stejnou věc, a přitom očekávám jiný výsledek.

Albert Einstein právě toto označil za šílenost: Dělat stejnou věc a očekávat jiný výsledek. Jako kdybychom opakovaně počítali 2 + 2 a očekávali, že někdy bude výsledek 5.

Moudrost se rodí tam, kde člověku stačí prožít jeden frustrující zážitek pouze jednou, aby mu bylo jasné, že tudy cesta nevede.

Einstein doslova říká: “Se stejným přístupem, za použití stejných myšlenek, dosáhneme vždy stejných výsledků bez ohledu na to, jak moc doufáme v opak.”

Usilujeme-li o jiný výsledek, musíme změníme svůj postup nebo přístup. I když to vypadá namáhavě, vyplatí se to.

2. Pořád věřím někomu nebo něčemu, co se zdá příliš dobré na to, aby to byla pravda.

Do začarovaného kruhu nás dostává nejčastěji snění. Přehnaně si idealizujeme něco nebo někoho, kdo na nás dokáže zapůsobit tak, že mu i podruhé uvěříme. Podléháme slovům, a přitom si neuvědomujeme, že slova v podstatě nejsou nic – dokud člověk, který je vyslovuje, jejich význam nenaplní.

Ve vztahu je příjemné slyšet Záleží mi na Tobě, Udělám pro Tebe cokoli a pro tato slova slastí zavírat oči. Jenže pak daleko snáze přehlédneme činy.

Kolikrát se ještě musíme spálit, abychom konečně pochopili, že slova mohou lhát, ale činy vždycky mluví pravdu?

3. Pořád se snažím být někdo, kdo nejsem.

Chápu, že lidé touží po vnějším ocenění. Proto se oblékají, češou, krášlí. Věří, že to může pozitivně ovlivnit to, jak je okolí přijímá. Budiž.

Nicméně to, jak nás okolí přijímá, nedefinuje naši osobnost. Pokud potřebujeme, aby nás lidé chválili, obdivovali, může se stát, že sklouzneme k jednomu paradoxu: Ačkoli u jiných nemáme rádi přetvářku, sami bychom se mohli začít přetvařovat.

Bohužel, se škraboškou vždycky ztratíme vlastní tvář. Dříve či později vypadneme z role, nebo se dokonce dostaneme do rozporu se svým Já, kdy nebudeme schopni rozpoznat, že MY ničíme sebe, MY si způsobujeme ztrátu práce nebo partnera, MY míjíme životní příležitost, a to pouze proto, že se snažíme svému okolí předstírat, že jsme někdo jiný.

Co si naopak...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům