Věřím v to, že člověk je jako nádoba. Má svůj objem i mez. Může se do něj vejít hodně bolesti, ale ne neomezeně. Dříve nebo později jeho mez přeteče. A pak i ten nejtolerantnější člověk může odejít. Odejde ne proto, že by málo miloval, ale proto, že té bolesti, kterou ve vztahu schytává, je příliš.
A teď nemluvím jen o vztazích partnerských. Mluvím také o vztazích rodinných, pracovních nebo přátelských. Ve všech může člověk uplatnit jednu úžasnou schopnost – adaptabilitu. Každý z nás je schopen se přizpůsobit, zvyknout si na leccos, pokud je tomu vystaven dostatečně dlouho. Ale každý z nás je jen člověk. Jakmile jeho nádoba bolesti přeteče, už ho nic nezastaví. Ne snad proto, že by mu už na druhém nezáleželo, ale proto, že pochopí, že mu má také záležet na sobě.
Nejčastější otázka, které jsem od vydání knihy ZNOVUZROZENÍ vystaven, zní: „Komu je tato kniha určena?“ Každému, kdo prochází nebo prošel toxickým vztahem. Kdo v práci, rodině nebo kamarádství poznal, jak může zklamání člověkem bolet a jak se z té bolesti včas vymanit. Jak si zachovat nebo obnovit sebevědomí. Jak si připomenout svou hodnotu. Jak si nastavit osobní meze, aby se podobná bolest už neopakovala. Zkrátka: jak zapracovat na tom nejdůležitějším vztahu, jaký máme. Vztahu k sobě. Mít se rádi. Postarat se o sebe. Podpořit se. A to hlavně tehdy, když to není vůbec snadné. A to bývá tehdy, když je to současně nejvíce potřeba.
Toto je mých deset limitů. Kde jsou ty Vaše?
Při Setkáních se často ptáte na můj osobní život. Vyhýbám se těmto otázkám, protože můj život není pro řešení Vašich těžkostí důležitý. Pro Vás je důležitý Váš život. Na druhou stranu je fér, když si alespoň představíte mé osobní meze – kde jsou „okraje mé nádoby bolesti“.
Nemusíte mě soudit. Vy máte jinou nádobu a její okraje jsou jinde. Ostatně, i moje vlastní limity se s věkem mění. Čím méně času mi v životě zbývá, tím náročnější jsem ohledně lidí – už si nedovoluji zbytečně marnit čas s toxickými lidmi.
I proto mi nevadí, když mě někdo zradí, když mnou pohrdá, když mě špiní, když mě opustí. Jsem vděčný za to, že jsem opravdu poznal člověka, byť je to poznání bolestné. Pochopil jsem, co měl na mysli Buddha, když šel se svými žáky cizím krajem, a vtom ho obestoupili odpůrci a začali ho bít. Žáci chtěli Buddhovi pomoci, on však volal: „Nebraňte jim… Možná je to poslední rána, kterou mám od nich dostat.“ Podobný jsem já. Rány, které ve vztazích dostávám, mi umožňují pochopit, kdy už nepotřebuji schytat žádnou další a kdy mohu v klidu opustit vztah.
Říkám jim jizvy. Jsou to stopy na duši, které se už zpětně ve vztahu nedají vyhladit, vrátit, změnit. Vydržím jich devět, desátou už ne. S desátou odcházím, ať protějšek žadoní sebevíc.
Vydržíte totéž, co já? Nebo i víc než já? Sčítáte právě nyní obdržené rány pro definitivní DOST a své ZNOVUZROZENÍ?
Popíšu jednu jizvu po druhé:
1. jizva: Protějšek po mně požaduje, abych byl někdo jiný, kým nejsem
Předem se omlouvám všem, kdo mě nepřijímají takového, jaký jsem – kdo chtějí, abych byl jiný, abych se změnil k jejich obrazu. Promiňte, nemohu vyhovět.
Jsem, jaký jsem – ber, nebo nech ležet. Pracuji na svém zlepšení, snažím se být lepší verzí sebe sama, ale nemohu být někdo úplně jiný.
Už dávno jsem pochopil, že existují pouze dvě možnosti, jak nespokojenost druhých mohu řešit: Buď přijmu, že jsem „špatný“ a „nedostatečný“, a budu se tím trápit, nebo se s tím, jaký jsem, vyrovnám, smířím. A pokud se nesmíří ten druhý, může jít.
Tak to mám dnes. Jako kluk jsem se naopak hrozně trápil tím, jaký jsem, a že kdekomu nevyhovuji. Chtěl jsem se každému zalíbit, ale poznal jsem, že čím víc se o to snažím, tím nešťastnější jsem, protože se necítím dobře, přirozeně, a hlavně ani pak se zavděčit nedokážu – každý má jiný vkus a každý si mé „ideální Já“ představoval jinak. Už nedopustím, aby někdo rozbil mé Já, mé sebevědomí, na tisíc střípků a abych já tu mozaiku dlouho nebyl schopen složit zpátky. Jak píšu v knize ZNOVUZROZENÍ: Dnes už vím, že je nesrovnatelně snazší vyplnit prázdné místo vedle sebe, kde byl někdo, kdo si mě nevážil, než vyplnit prázdné místo v sobě, kde jsem dříve býval já sám.
2. jizva: Činy protějšku neodpovídají jeho slovům
Jednou z prvních dovedností, kterou jsem se v životě naučil, byla chůze. Znamená řádně střídat pravou a levou nohu. Nic to není, ale jen tak člověk může dojít daleko.
Když chci dojít co nejdál ve vztahu, snažím se stejně střídat slova a činy. Dělat přesně to, co říkám. To znamená vyvažovat. Naopak jen slibovat a neplnit je jako skákat po jedné noze. Vztah se tím zneváží.
Někdo tvrdí, že střídání pravé a levé nohy je jednoduché. Právě takový život mám rád – jednoduchý. Naopak mi připadá komplikované, když lidé cosi říkají a něco jiného dělají. Jako by vykročili jednou nohou dopředu a druhou současně dozadu. Nevím, kam si myslí, že dojdou. Obávám se, že zůstanou na místě. Komici.
Proto dnes řeším nejen to, co člověk říká, ale hlavně co potom skutečně dělá. Kdo není v rovině, s tím být neumím. Jsem přílišný primitiv. A tak nestojím o komplikovaný život.
3. jizva: Musím nutit protějšek, aby si mě vážil
Denně potkávám lidi, kteří si mě váží, a pak jiné, kteří si mě neváží. Ačkoli jsem takový, jaký jsem, a jsem tak konstantní, lidé na mě reagují rozdílně. Z toho plyne, že problém není ve mně, ale v tom, jak oni vidí mou hodnotu pro ně. Je to jejich volba, jejich rozhodnutí i jejich úhel pohledu. Se mnou to nemá nic společného – ke všem se chovám úplně stejně, oni přesto nazpět odlišně.
Dříve mě bolelo, když si mě zrovna ten, na kom mi záleželo, nevážil. Domníval jsem se, že se musím doprošovat o jeho pozornost. Až mi došlo, že ponižováním svou hodnotu nemohu zvýšit, jen ji dále snižuji. Nelze se ponižovat a současně očekávat, že ve mně druhý uvidí vyšší hodnotu.
A tak to neřeším. Nechávám druhé, ať si sami zváží, jestli pro ně mám hodnotu. Pro koho ano, ten mi udělá radost. Pro koho ne, ten mi taky udělá radost, protože se alespoň lépe orientuji, komu mám věnovat svůj čas a komu nemusím, protože je to beztak zbytečné. Přestal jsem se prosit o ocenění. Vím totiž, že prošením se beztak nic skutečně hodnotného nezíská. Pokud někoho uprosíte, aby si Vás všímal, stejně jeho pozornost není upřímná, přirozená, od srdce, je jen vynucená, a tudíž ne autentická.
4. jizva: Přitažlivost je podle protějšku založena pouze na zjevu
Mám štěstí, že nejsem půvabný. Automaticky tak v mém životě nezůstávají lidé, kteří hledají krásu jen na povrchu.
Těch, kdo při mně zůstávají, je málo, ale to je dobře. Tím větší objem mého času na každého připadne. A ti lidé jsou pro mě poklad. Vědí, že všechno podstatné zůstává očím neviditelné a že opravdová krása může začít teprve tehdy, když zavřeme oči. Když navnímáme, jaký ten druhý je, pro co žije, co jej definuje a dělá šťastným. Tam začíná hloubka jeho srdce, jeho ojedinělosti, jeho duše, jeho charakteru. Miluji zavřít oči a vnímat člověka jen jeho energií.
Jasně, dříve mi bylo líto, když povrchní ženy přitahovalo pouze mé mládí, obličej bez vrásek nebo vysportované tělo. To všechno jsou totiž omezené půvaby – časově i prostorově. Pokožka lidského těla má jen dva metry čtvereční. Zato nitro člověka je nekonečné. Proto poznat druhého (uvnitř) je výzva na desítky let. Mně to nevadí, usiluji o dlouhodobý vztah.
5. jizva: Protějšek zrazuje mou...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům