Rád cestuji. A rád vždy nějakou dobu v roce žiji v zahraničí. Proč? Odpovídal jsem už v článku 7 věcí, které v Tobě změní cizina.

Těší mě, že v zahraničí potkávám stále více Čechů. I těch, kteří cestují kolem světa, dokud jim to absence závazků dovoluje. (viz Češi na cestě kolem světa: Páry, které přestaly čekat na “lepší” dobu.)

A dokonce i těch, kteří již závazky mají, ale to jim nebrání začít v cizině třeba úplně nový život. (viz Rodina, která začala žít na Bali: Do Česka jsme asi nikdy nepatřili.)

Koneckonců, životu v zahraničí jsem věnoval celé jedno vydání magazínu FC a rád se k tomuto tématu vracím. I proto, že poznávám lidi, kteří cestují nejen ze zvědavosti, ale protože “jiný kraj, jiný mrav” je už jich životní styl.

Ale abych nebyl tak vážný, povím Vám o dvou brášcích, kteří na otázku Proč podnikáte v cestovním ruchu? (sám jsem do tohoto oboru obchodním podílem vstoupil před šesti lety) odpovídají: “Protože je to sranda.”

Pavel a Luboš Fellnerovi, hned jak padla “železná opona”, sehnali autobus a s kamarády objeli nejdříve Turecko, Sýrii, Jordánsko, posléze Skandinávii, Indii a nakonec dokonce celý svět. Před lety koupili jednu známou pražskou cestovku zaměřenou na aktivní dovolené.

Naučili se smát. Protože svět je plný nedorozumění. Pokud se chystáte s astronomickým jarem do zahraničí, pozor, ať Vás české návyky nezradí…

1) Nekomolte

Z hlediska artikulace obvykle poněkud odbýváme to, co opakujeme už potisící. V první řadě své jméno, když se představujeme. Nedochází nám, jaký význam to slovo může mít v místním jazyce.

Moje partnerka to v Keni ještě měla dobré. “Já jsem Jana,” představila se Masajům. “Ano, to vidíme,” odpověděli nespokojeně, “ale jak se jmenujete?”

Jana ve svahilštině znamená krásná. Protože jiné jméno z ní nedostali, od té doby ji měli za namyšlenou.