Stáli před otevřeným oknem. Vtom ona povídá:
“Skočil bys, kdybych Ti řekla, abys to udělal?
“Samozřejmě.”
“A proč?”
“Protože věřím, že bys mě v poslední chvíli zadržela.”
“A kdybych to neudělala?”
“Tak bych se rozbil o zem přesvědčený, žes mě chtěla zadržet, jen Ti to nevyšlo. Umřel bych šťastný, že mě miluješ.”
Když jsem vydal knihu 250 zákonů lásky, mnoho lidí se mě udiveně ptalo, jak to, že je pro mě důvěra víc než láska. Proč důvěřuji někomu, kdo mě může zklamat. A jak následně nesu to, když mě zklame.
Odpovím nedávným zážitkem z osobního setkání s jednou čtenářkou.
Bylo jí pod psa. Z kavárny jsem ji nakonec vzal do auta a k Benešovu.
Nad Lbosínem je rozhledna Špulka, která vrací lidi do života. Vypadá jako vzpřímená dřevěná špulka na nitě. K vrcholu se tedy rozšiřuje a navíc se vyhlídka pod větrem kýve. Zavřete-li oči a opřete-li se zády o jeden z dřevěných sloupů, jako byste zakloněni již padali do hlubin. Kam se hrabe bungee jumping…
Vyprávěla o muži, který se chová jako vozka na kozlíku. Přitáhne, povolí, přitáhne, povolí. Zapřísáhne se, zklame, znovu se zapřísáhne, znovu zklame.
“Kolik druhých šancí se vlastně vejde do jedné lásky?” zeptala se ještě dole, pod sto padesáti železnými schody.
Nahoře, když jsem ji, vyděšenou, zapřel o zaklánějící se konstrukci vyhlídky, už odpověď znala: Ani jedna navíc.
Chcete pokračovat ve čtení?Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům