Pavel smutně položil svou figurku krále na šachovnici. Dal tím znamení, že hru vzdává.
„Nemůžu vyhrát,“ řekl rezignovaně. „Ztratil jsem dámu.“
„Vztahy mají se šachy hodně společného, viď?“ rýpl jsem si.
Kamarád za mnou přijel znenadání na mou samotu uprostřed hustých lesů Rychlebských hor. Byl plný toxických myšlenek typu: Kde jsem udělal chybu? Proč je teď ona s někým jiným? V čem je on lepší? Co je na mně špatného? Mám vůbec ještě šanci být i bez ní v životě šťastný?
Nevěděl, že pro tyto chvíle vzniklo ZNOVUZROZENÍ. Metodická cesta, jak začít znovu. Jak začít lépe. Jak nevpouštět toxicitu do sebe ani do vztahu. Jak být upřímný, žádat upřímnost, ale také ji potom snést. Jak pochopit, co je vztah, co potřebuje, a naopak co ho zabije. A co tudíž může zabít i nás.
Přihodil jsem polínko do krbu a podal mu trochu koňaku. Sám nepiji, ale on ho potřeboval k rozvázání jazyku. „Nejvíc mi rve srdce,“ otevřel se, „když vidím, jak je teď šťastná s někým jiným. Jak v ní ten druhý dokázal vyvolat úsměv. Prosím ji v SMS zprávách o návrat, ale ona to odmítla s tím, že jsem ji přehlížel, už si myslela, že není dost dobrá, že je stará, že už nikdy štěstí neprožije. A teď že poznala, že problém nebyl v ní, ale ve mně. Že pochopila, že to, že jsem si jí nevážil, neznamenalo, že nemá hodnotu, ale že já nejsem schopen její hodnotu vidět a ocenit. Nemohu to dostat z hlavy. Petře, proč nás najednou tolik přitahuje ten, koho jsme dříve přehlíželi? Proč má v našem životě někdo místo jen na určitý čas, i když bychom si přáli, aby v něm zůstal napořád?“
Hovořil jazykem ponaučení, zkušenosti, zmoudření. A také bolesti, která je nutná k tomu, aby člověk prozřel, pochopil a své chyby už neopakoval. Nikdo totiž nechce zažít stejnou bolest znovu. Ale nejlepší způsob, jak vyjít z pekla (když už v něm jsme), je tím peklem projít, respektive nepřestávat jít, a hlavně se v pekle nezastavovat.
A tak jsem vrátil jeho pohled k šachovnici. Tak jako u všech lidí, kteří neznají ZNOVUZROZENÍ.
Dvě různé figury
Na šachovnici jsou dvě různé barvy, protože ve vztahu jsme každý jiný.
Do vztahu vstupují lidé, kteří se něčím doplňují, ale také se v něčem odlišují. Mají něco společného, ale také rozdílného. To má svůj význam. Tam, kde jeden už nestačí, druhý pomůže. Tam, kde je jeden emocionálnější, může být druhý racionálnější. Tam, kde je jeden citlivější a rychleji se hroutí, může být druhý chladnější a víc protějšek podržet, povzbudit, ba ho zachránit. Od toho je vztah.
Muž a žena (platí i pro stejnopohlavní páry, kde má jeden více mužské a druhý více ženské energie – nikdo není stoprocentní muž ani stoprocentní žena; i muž bývá v něčem křehký a zranitelný, jakoby „zženštilý“, a i žena dokáže být tvrdá a nelítostná, jakoby „mužná“) jako lidské modely i jako dva konkrétní jedinci nikdy nejsou stejné bytosti. Ten, koho nazýváme ženou, bývá více spjat s citem, tedy i intuicí a přírodou. Má to přirozený důvod. Žena přivádí člověka na svět. Musí být schopna jít dobrovolně vstříc obří bolesti (porodu) a v té vytrvat tak dlouho, jak je třeba, dokud nevznikne nový život. To je nepřijatelné pro rozum.
Rozum je nástroj individuálního přežití. Naopak nechce dopustit bolest, vyhýbá se jí. Rozum má člověk proto, aby jakékoli bolesti předešel. Ale nový život bez bolesti nevznikne. Nic důležitého bez bolesti nevznikne. Proto se porod stal výsadou ženy, emocionálně vedeného stvoření. Žena obecně lépe snáší bolest, je schopna v ní vytrvat tak dlouho, jak je třeba, a to i ve vztahu, může v ní vidět smysl, cestu ke štěstí, které však nastane až POTÉ, CO BOLEST SKONČÍ. Proto ženy daleko častěji zůstávají ve vztahu, který je bolí. Není to pro ně nic nového. Vždyť ony ani miminko neopouštějí jen proto, že se nechová podle jejich představ. Stejné je to i s muži. Ženy dlouho drží. Věří, že se „porod nového člověka“ podaří.
Muž o sobě rád říká, že je silný a že ženy jsou ty slabé. Testy porodních bolestí (kontrakcí) prokázaly, že to není pravda. Muž vydržel simulaci porodních kontrakcí v řádech sekund. Jeho rozum to neustál – věděl, že MŮŽE ODEJÍT. Rozum je prokletím muže. Rozum umožňuje zcela se soustředit na jeden cíl. Je-li to bolest, je nevýslovná. Je-li to kořist, kterou má muž pokořit, je velmi produktivní a efektivní. Jako muž historicky při lovu. Proto byl jeho údělem lov. Ulovil a jeho práce skončila. Zatímco ženě bolestí celá práce začíná. Nejméně osmnáctiletý čtyřiadvacetihodinový úvazek vést dítě, které na začátku není nic a má se stát něčím.
Ano, ženy jsou mnohem více zvyklé a stavěné na bolest. I tím muže přitahují. Zejména silné ženy. Muži, vedení svým egem (snahou se vyrovnat nebo překonat), jsou silnými ženami inspirováni a kvůli nim a dětem se také trochu „stávají ženami“ – jsou někdy schopni iracionálního sebeobětování navzdory rozumu, hrdinství. Ženy jsou jim v té chvíli nejen vzorem, ale i podporou – jsou je schopné držet nahoře i tam, kde by to už mužský rozum dávno vzdal. Ženy totiž vnitřně vědí, že VYTRVAT V BOLESTI se vyplatí. Jsou ztělesněním myšlenky Václava Havla, k níž ho inspirovaly nejen disidentské touhy, ale právě porod: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Ženy zkrátka intuitivně cítí, že za bolestí může čekat štěstí. To učí i muže překonávat sebe samotné. Nejen kvůli sobě (egu), ale i kvůli druhým (lásce). Ano, díky ženám je muž schopen lásky, obřího citu. On, naturálně bezcitný lovec, který život jiným ze své povahy bere, zatímco žena ho dává.
Král a dáma
Požádal jsem svého přítele, aby zaměřil zrak na šachovnici. Tam je to nejlépe vidět.
Král může udělat krok jakýmkoli směrem. Nikdo mu v tom nebrání. Ale musí opravdu přemýšlet. Ten krok bude jen jeden a může ho stát všechno.
Zato dáma se v počtu kroků na šachovnici nemusí omezovat. Potřebuje mít krále neustále na očích a potřebuje nad ním mít kontrolu. Když totiž král padne, hra končí. Prohrává i ona. (Tak uvažuje i žena, proto se tak dlouho tolik pere za jeho pozitivní změnu.) A stejně by to král měl cítit i ze svého pohledu. On potřebuje ženu, když jeho situace začíná být v troskách. Král to má bez dámy těžké, protože ta ho na šachovnici nejlépe chrání. Pro krále však stále platí: Soustřeď se hlavně na sebe. Stačí pár chybných tahů, někdy jeden jediný, a přichází mat. Konec hry i pro dámu.
Můj kamarád ztratil klíčovou figuru svého života. Nevážil si své dámy. Nepochopil, že král je ten, kdo si uvědomuje hodnotu dámy. Proto skutečný král má neustálou obavu o ztrátu své dámy. V čem je její hlavní hodnota? V tom, že dáma riskuje všechno, i sebe sama, jen proto, aby ochránila krále, a vůbec budoucnost hry zvané Život, Vztah, Rod.
Bez krále, který je na straně dámy, nemá hra smysl. Uvědomí-li si král až příliš pozdě, že zbytečně obětoval dámu, je to malá tragédie, protože žádná jiná figura dámu nenahradí. Král pak musí podstoupit obrovské úsilí, aby...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům