Věnováno Waltu Disneyovi, od jehož úmrtí brzy uplyne 50 let.

Rád se v tištěném magazínu FC zabývám úspěšnými lidmi. Ale jinak – jejich myšlením. Sleduji, jak se chovají na osudových křižovatkách a co vůbec předchází jejich úspěchu…

Byl prosinec 1954 a Walt Disney rozložil plán na vybudování tematického zábavního parku potenciálním investorům. Tři sta oslovených ho odmítlo. Všichni měli jeden argument: “Jste blázen, když jste koupil tisíce hektarů půdy někde u Orlanda. Nikdo přece netuší, kde je nějaké Orlando!”

Jenže copak si Disney mohl dovolit koupit takové prostranství na nějakém známějším, tedy dražším místě?

Disneymu bylo tehdy 53 let a NE znal celý život.

Jak nepodlehnout NE

Ve škole měl z kreslení pětku, protože rád pitvořil obličeje.

Z redakce, kam ho po škole přijali na politické karikatury nebo komiksy, ho vyhodili pro “nedostatek nových nápadů”. Kreslil totiž dokola jen zvířata.

Obyčejná myš, kterou nakreslil pro film a ve svých 20 letech i sám nadaboval, měla velký úspěch u dětí i dospělých, ale když chtěl založit vlastní filmovou společnost, investoři mu byli ochotni poskytnout peníze na rozjezd pod podmínkou, že mu budou smět mluvit do toho, co má a nemá kreslit – takže firma brzy zkrachovala. A investoři ho ještě pomluvili, že “to neumí”.

Bylo mu 22 let, když opouštěl Kansas s jedněmi kalhotami, tričkem, pláštěm, dvěma spodkami, dvěma páry ponožek a tímto přesvědčením: “Dolů Ti lidé pomohou, ale nahoru musíš vždycky sám.”

I jeho vlastní žena a bratr se ho snažili odradit od životního snu – ne krátké, ale celovečerní pohádky. Se Sněhurkou a sedmi trpaslíky se mořil tři roky, než...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům