Jste zaměstnanec, se kterým nadřízený jedná, jako kdyby nebyl samostatný či schopný vlastního odpovědného jednání a úsudku?
Nebo jste naopak Vy na manažerské pozici a děláte si tak velkou hlavu z toho, jak si lidé pod Vámi povedou, že byste nejraději jejich práci udělali za ně, abyste měli klid? Připadá Vám složitější vysvětlovat někomu svěřený úkol, když ho rychleji a “lépe” uděláte Vy? Domníváte se, že když právě Vy jste byli povýšeni, VAŠE práce, VAŠE pravda, VAŠE osoba je ta jediná, božská, nejlepší?
Říká se jim Tátové nebo Mámy. Mají sice podřízené, ale nepustí je k pořádné práci. Všechno rozhodují a dělají za ně. Na jednu stranu (k majiteli) si zoufají, jak strašně je to zatěžuje a jak jsou nepostradatelní, na druhou stranu (ke svým lidem) se tváří, jak tím své podřízené vlastně chrání a měli by jimi být velebeni.
Pokud jste tímto typem manažera, mám pro Vás špatnou zprávu: Jste pro firmu nebezpeční. A vysvětlím Vám proč.
Kde se rodí rodičovský přístup
Není to tak, že by Tátové/Mámy už při snídani mezi chroupáním kukuřičných lupínků přemýšleli: “Jak bych dnes své podřízené nejlépe přiměl(a), aby se cítili jako děti?”
Také je fakt, že většina manažerů chce, aby vztahy uvnitř firmy fungovaly na bázi dospělý–dospělý.
A přesto tito manažeři sklouzávají do rodičovské pozice a zacházejí s podřízenými jako s dětmi. Jak je to možné?
Kdybychom mohli udělat cétéčko hlavy takového manažera, pojmenovali bychom hlavní pocit, který Táta/Máma manažer ve své pozici má: strach ze sdílení odpovědnosti. Je takový srdcař, že výsledku týmu považuje za své osobní. Snaží-li se na poradě rozdělit úkoly, kroutí se jako hádě, protože ho trápí, že vkládá svou reputaci do rukou někoho jiného. Nemá jistotu, že se na druhé může spolehnout, umírá z rizika selhání a vyhýbá se konfliktům, protože si svou pozici vysvětluje tak, že je odpovědný za výsledky svého týmu/za to, co a jak podřízení zvládají. Mají-li špatné výsledky, vnímá to jako svou chybu.
Ano, na jednu stranu by si přál, aby podřízený jednal samostatně, současně se ale děsí toho, že přiznáním samostatnosti by nad podřízeným mohl ztratit kontrolu. Vždyť: “Co kdyby provedl něco špatně? A špatně to přece musí udělat, když jenom já to jsem schopen udělat dobře!”
Táta/Máma-manažer se sám trápí, protože v jednom má pravdu: Nikdo nemá jeho mozek. Nikdo tudíž nemůže řešit problémy stejně. V jednom se ale mýlí: Ačkoli ostatní nemohou myslet stejně, neznamená to, že myslí hůře – myslí jen jinak!
Táta/Máma-manažer v té chvíli přistupuje k podřízeným jako k dětem. Chce jim ulehčit, a tak je zbavuje nutnosti myslet. To vypadá chvályhodně. Problém však je, že jim současně bere možnost učit se z vlastních chyb/zkušeností. Tím jim bere možnost se rozvíjet. A tím firmě bere možnost naplno využívat potenciál ostatních zaměstnanců. Všechno se totiž rozhodne zvládnout Táta/Máma.
Vědci odpozorovali, že právě v takovém okamžiku se v mozku aktivuje emoční část, která přepíná člověka do rodičovského módu. Táta/Máma se pak projevuje třemi možnými způsoby:
Vodí své lidi jako loutky
Tak jako rodič u dětí požaduje poslušnost. Zdůrazňuje, že on je ten, kdo nad nimi stále bdí a dává pozor, tudíž ať udělají cokoli, nemusejí se bát, hodný Táta/Máma je...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům