“Odešla.”

Jediné slovo, které mi napsal do diskrétní zóny.

Z Facebooku, ačkoli na mé stránce je více než 320 000 fanoušků, jsem si pamatoval jeho profilovou fotografii. On a šťastné tři malé děti.

Odešla? Koho tím myslí? Ženu? Zasmál jsem se. Protože to by přece musel být vtip.

Jenže nebyl.

Není běžné, aby se žena zřekla všech svých dětí, odmítla je už kdykoli v budoucnu vidět a místo toho se rozhodla pro “nový život” bez dětí a s novým přítelem.

Sám na vše

Někdo možná namítne: Ale když to může udělat muž, proč by nemohla také žena?

A svým způsobem bude mít pravdu. Jenže o ženu už v tuto chvíli nešlo. Ona se rozhodla. A na svém rozhodnutí, jak jsem si ověřil, nechtěla nic měnit. Rodina pro ni skončila.

Zato pro něj všechno začalo. Vše, na co nebyl ani zdaleka připraven.

Jak tedy zvládnout situaci, kdy jsme najednou na vše sami, a přitom nejsme v té situaci sami – závisí na nás děti? Jak si zachovat zdravý rozum a neoslabovat se, když děti nás potřebují silné? Jak dokonce změnit rovnováhu ve svém myšlení tak, že se z našich počátečních proseb o návrat partnera stane nakonec uvědomění, že bez partnera, který v takové situaci odejde, jsme silnější? Jinými slovy: Jak se z “Prosím, vrať se” může stát “Promiň, ale Ty už se nevracej”?

Pojďme si tuto klíčovou psychologickou přesmyčku a dovednost objasnit krok za krokem.

Že jsi v tom sám? Ale kdepak

Když mi Michal svěřil svou důvěru, svěřil jsem mu pro změnu já svůj důvěrný příběh.

Chtěl jsem, aby si uvědomil, že v tom, že je na vše sám, není zdaleka sám. Že to nezní logicky? Jinak řečeno: To, co zažil najednou on, zažili už mnozí před ním. A především: Oni to zvládli. Tudíž: Zvládne to i on.

Představil jsem mu svého bráchu. Zažil totéž. Zničehonic byl sám na tři malé dcerky, té nejmladší byly dva roky. Jeho žena prostě jednoho dne usedla do luxusního bouráku bez střechy a už se nevrátila. Poslala za sebe jenom vzkaz, že končí. Holky už nechtěla vidět. Co ji (jejího nového přítele) zajímalo, bylo majetkové vyrovnání.

Můj brácha se, kromě všech emočních problémů, dostal do problémů racionálních. Musel se vysoce zadlužit, aby ženu vyplatil z poloviny domu, bohužel naoplátku neviděl výživné, neboť jeho žena odešla ze zaměstnání, stala se sociálním případem, byť žijícím luxusním životem – stačilo, že se rozvedla, získané peníze z poloviny domu darovala svému příteli, a sama se tak ocitla bez jakýchkoli prostředků. Úřady pokrčily rameny: Dcerky bohužel nic na živobytí dostávat nemohou, maminka nemá z čeho platit…

Brácha, sám žijící z malé mzdy, byl zoufalý. Už jeho jsem ale upozorňoval: “Alespoň sám uvidíš, jak v životě funguje karma. Jak ten, kdo se domnívá, že všechno vyhrál, nakonec úplně všechno prohraje.”

Tam, kde končí “Prosím, vrať se”

Můj brácha na počátku dlouho zpytoval svědomí. Přemýšlel, kde asi udělal chybu. Něco přece musel pokazit, jinak by neodešla, říkal si. Připomínal jsem mu, že když od nás někdo odejde, ještě to neznamená, že jsme udělali chybu. Naopak, tu chybu mohl udělat ten, kdo odešel. A ta chyba se ještě ukáže.

Jak píšu ve své knize 250 zákonů lásky, všichni v sobě máme nádobu bolesti, kam kapou ubližující činy druhého člověka. A každá ta nádoba má svůj okraj. Říká se mu trpělivost. I nádoba mého bráchy se plnila bolestí, než ubližující činy jeho ženy překonaly okraj…

Bylo to v den, kdy přišel domů z práce, ověšen holčičkami, a spatřil apokalypsu. Dům byl vybílený (a ne barvou), například místo pračky zůstaly na zemi jen poházené svršky dětí, vysypané z pračky a pošlapané zablácenými botami. Vybavení domu zmizelo. Zámek byl neporušený a sousedé se divili: “Byla tu vaše paní. Odjížděla naplněným stěhovákem.”

Brácha se sesypal. Volal mi. Poprosil mě o hodně peněz a zeptal se: “Tohle je ta karma?” Usmál jsem se. “Ano. Karma už v tuto chvíli dělá za Tebe špinavou práci. A mění i Tebe.”

“Jak to myslíš, Petře?”

“Pořád tu ženu chceš zpátky?”

Odplivl si. “Za to, co mně a holkám dělá? Někoho takového už tady nechci.”

“A právě to je první část té její karmy. Jestli ji celou ještě nechápeš, čekej, i další části se Ti brzy vyjasní…”

Tam, kde začíná “Promiň, ale Ty se už nevracej”

Uběhlo několik let. Zpočátku musel brácha holčičkám komplikovaně vysvětlovat, kde je maminka, proč ani dnes nepřijde, že jí holčičky opravdu nic udělaly, i když jim ani dnes jejich maminka nezavolá, proč ta paní nereaguje na obrázky, které jí házejí do schránky jejího nového luxusního domu, proč ani na Vánoce nepřijela…

A celou dobu se mě brácha ptal: “Petře, to je ta karma?”

A celou dobu jsem já mlčel. Protože karma nefunguje lusknutím prstu. Karma je spojená s myšlením člověka a i to chvíli trvá, než se změní. U holčiček to netrvalo tak dlouho.

Té nejmladší bylo devět let, když se maminka, šeredně opuštěná a o všechny své peníze okradená tím amantem v luxusním bouráku, objevila znovu za plotem jejich domu. Tak dlouho si hrála na sociální případ, až se sociálním případem stala. Tak dlouho si hrála na to, že žádné děti ani nemá, až…

“Holky, pozdravte,” ponoukl je brácha, postrkuje je k vrátkům.

“Dobrý den,” hlesly dívenky, ač ani jedna nevěděla, kdo je ta paní za plotem.

Ženě vyhrkly slzy.

“To je Vaše maminka,” snažil se brácha zachránit situaci.

“Maminka?” podivila se ta nejstarší. “My přece nemáme maminku.” A odešla zpět do domu.

Myslím, že to odpoledne brácha pochopil karmu.

Dvě chyby

Michal nebyl zdaleka sám, kdo si touto zkušeností prošel. I on mi musel uvěřit to, co je na začátku vždy těžké přijmout. Ale co je těžké, to posiluje.

Musel pochopit, že když nás opustí někdo, koho niterně milujeme, zpočátku myslíme, že to nepřežijeme. Je to důkaz naší skutečné lásky, která není o tom najít člověka, s nímž se dá žít, ale bez něhož se nedá žít. Alespoň tak se to zdá.

Jenže zdání klame.

I bráchova manželka si musela, ke svému hlubokému zármutku, vyslechnout a přiznat dvě fatální chyby, které udělala: Za prvé, že odešla od dětí. Za druhé, že jim svým odchodem umožnila zjistit, že se bez ní dá žít. A stejně na tom byl i můj brácha.

Zjistil, že bez člověka, který odejde od dětí, se nejen dá žít, ale život bez něj je dokonce lepší. Jenže toto poznání trvá nějaký čas. A i Michal se, tak jako můj brácha, ptal:

Jak ale tu dlouhou cestu zvládnout?

Jak si během té cesty neubližovat?

Jak nechat minulost nejsnáz odplynout?

První 3 kroky: Jak přistupovat k tomu, kdo bez vysvětlení odešel

Zraněné ego v první chvíli může křičet, že je nutné se pomstít, nenávidět, zničit. Špinit takového člověka před dětmi, přáteli, rodiči. “Buď hajzlík a udělej mu ze života peklo!”

Ale Rozum, který jsem bráchovi pomohl zrestartovat myšlenkami, obsaženými ve svém bestselleru Cítit rozumem, myslet srdcem, dokázal opak. Jen se usmál, měl lepší nápad: “Sedni si a jen se dívej, jak si ten člověk peklo ze života udělá sám.”

V knize Cítit rozumem, myslet srdcem, která pojednává o karmě ve vztazích, mnohokrát apeluji: Vždycky nech karmu, ať za Tebe udělá špinavou práci. Udělá to lépe než Ty.

Jinak řečeno: Ty se soustřeď na pozitivní činy. Negativní nemohou vytvořit pozitivní život.

A z toho plynula i má doporučení bráchovi, Michalovi a všem, s nimiž pracuji:

1. krok: Za každou osobou si představ příběh

A v tom příběhu bývá důvod, proč se ta osoba chová tak, jak se chová.

Přemýšlejme o tom a pokusme se respektovat právo každého člověka na jeho rozhodnutí. Ať nám připadá jakkoli zrůdné, on tu zkušenost potřebuje.

Ostatně, nechat odejít člověka,...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům