„Chápeš to?“ zaparkovali do mě svůj pohled.
Snídal jsem se dvěma bývalými spolužáky, oba zastávají manažerské pozice v relativně úspěšných firmách a oba mají totožný problém: začali je opouštět vlastní podřízení. Přesněji: kvalitní lidé, na kterých jejich firmy do značné míry stojí. „Proč se nám to děje? Proč se to opakuje?“ ptali se. Třeba na jejich chybu přijdete i Vy.
Více než hmota
Knihu Lék pro duši jsem psal pro lidi, kterým se bortí život nebo vztahy. Kteří potřebují cítit naplnění, ale život nebo vztahy je naopak vyprazdňují, vyčerpávají, trápí. Týká se to nejen vztahů partnerských, rodinných či přátelských, ale i pracovních. A právě to se dělo i těmto mým bývalým spolužákům. Pojďte mi pomoci objevit příčinu:
První kamarád je lídr. Vede obchodní tým, má své spolupracovníky. Druhý kamarád řídí vlastní firmu, má své zaměstnance. Ani jeden nevidí chybu ve svém jednání. Najdete ji Vy?
První zmíněný dře od úsvitu po setmění. Chce dát příklad lidem. Aby ho následovali.
Říká, že takto žije úspěšný člověk. Hned jsem ho zarazil. Podle mě totiž takto úspěšný člověk nevypadá.
„Položil sis někdy otázku, jaký máš život? A zda takový život chtějí i Tvoji lidé – ti, kterým se snažíš jít vzorem?“ zeptal jsem se ho. Málokdo totiž chce prožít život JENOM V PRÁCI. Mnoho lidí žádá od života více než jenom pracovní dřinu. Chtějí poznat více barev života, nejen pracovní. Právě to pro ně může být skutečný úspěch – dostat ze života co nejvíce, a to nejen hmoty.
„Pokud chceš, aby Tě lidé následovali,“ navrhl jsem mu, „zkus jim ukázat, že žiješ právě ten život, jaký si oni vysnili. Jen tak mohou naznat, že v Tobě mají správného životního lídra – že nejen mohou, ale i mají a hlavně touží jít ve Tvých stopách, protože Tvé stopy značí jejich vysněnou cestu. Jsi-li pořád jenom sám, udřený, bez dovolené, bez rodiny, bez přátel, bez koníčků, zeptej se: Kdo chce takový život?“ Potažmo: „Co když takový život nevyhovuje ani mně? Proč by měl pak vyhovovat jiným?“
(Pokud máte problém se změnou sebe sama a uzavíráním minulosti, ve které přitom máte mnoho bolesti, podívejte se na Setkání na téma Jak uzavřít minulost.)
A nyní pojďme k druhému kamarádovi. Ten, co se týká zaměstnanců, nešetří na benefitech. Nabízí slušné výdělky a platí včas, k tomu přihazuje cílové bonusy, stravenky, výhody… A přesto mu lidé začali odcházet. „Nevidím žádnou chybu na své straně,“ popsal svou největší chybu. Když totiž lidé začali odcházet, ani nepřemýšlel o dílu viny na své straně. „Může za to vláda, doba, tamta si zřejmě nesedla s kolektivem, a proto odešla, tamtoho asi zlákala lépe platící konkurence, a proto odešel“, zkrátka nikdy ho nenapadlo ukázat na sebe a hledat chybu tam. Přitom právě v něm byla příčina.
Vskutku, odcházet, a to i v dnešní době, mohou dokonce ti, kteří svou práci mají rádi.
Dokonce I ti, kterým vyplácená mzda vyhovuje.
Co jim tedy může vadit?
Svým bývalým spolužákům, ale i všem dalším, kteří nevidí své chyby, jsem popsal alespoň pět nejčastějších psychologických důvodů, které i Vám ukážou, proč si jsou pracovní a třeba partnerské vztahy vlastně tak blízké…
1. důvod: Drážkování
Vyhořelí dirigenti svých firemních orchestrů, kteří otevírají Lék pro duši, aby pochopili nejen druhé, ale i sebe, ode mě dostávají časté doporučení, aby hlavně respektovali individualitu člověka. Vyjádřím to na příkladu.
Pro snaživé a tvořivé lidi se časem může stát nestravitelnou představa, že budou celou kariéru v této firmě uvězněni jen v jedné drážce, na jednom místě a monotónně opakovat jednu jedinou činnost. Tito lidé potřebují život, tj. změnu, posun, vývoj, potřebují mít šanci prorůstat kariérou, být hnáni i něčím jiným než jenom penězi. Kdo potřebuje usilovat neustále o něco nového, vyššího, a přitom cítí, jak reziví na místě, ten dříve nebo později spatří motivaci jinde – v jiné firmě. Zejména kreativní tahouni nenávidí pasivitu a stagnaci. Mají sklon se v konzervativním prostředí rychleji nudit. Příliš dlouhý stereotyp je činí nešťastnými a podrážděnými. To nejen zhoršuje jejich výkon, ale posléze i morálku těch, kteří k těmto dnes demotivovaným kolegům dříve vzhlíželi jako k vzorům.
2. důvod: Přepracovanost
Mnoho čtenářů Léku pro duši, frustrovaných ve svém zaměstnání, sice na jednu stranu považuje za logické, když je schopný člověk vytěžován, ba přetěžován. Někdo to opory firem vyžadují i sami. Potíž z psychologického pohledu je, že má-li přetížený člověk svou práci rád, a tudíž mu přijde samozřejmé vytlačovat ze svého diáře jiné aktivity, může o to rychleji vyhořet. Nemá totiž kde kompenzovat únavu a čím dobíjet baterky. A vybíjí se tím více, když jeho přepracovanost není odměněna výsledky, uznáním a oceněním.
Jak zdůrazňuji v Léku pro duši, workoholik není ten, kdo hodně pracuje, a přitom má skvělé výsledky. Takový člověk je ve flow. Workoholik je naopak ten, kdo z práce nevystoupí, a přitom nemá uspokojivé výsledky. Snaží se přeprat neúspěchy ještě větší prací, a tím jeho efektivita klesá ještě víc. Workoholismus, jako alkoholismus, je o překročení prospěšné míry a sebezabíjení se. Aby člověk nevyhořel, musí (jen ve zkratce, jinak se tím zabývám v Léku pro duši): 1. dostatečně regenerovat (čerpat volno nebo dovolenou, i když to považuje za „zbytečné“) a 2. pokud dostatečně neregeneruje, těžit pozitivní sílu z jakéhokoli alternativního zdroje – například z rodiny, dětí, přátel, koníčků, času věnovaného pouze sobě, odměn poskytnutých sobě. Říká se tomu také work-life balance (detailně v Léku pro duši).
3. důvod: Matné vize
Civilizační nemoc (syndrom) křečka má člověk, který, po vzoru hlodavce, sotva vstane, vkročí do kolotoče, celý den v něm běhá, večer vysílením padne a frustrovaně zjistí, že byť ani na chvíli nespočinul, neposunul se za celý den ve svém teráriu ani o píď. Jeho běhací kolečko stojí na stejném místě, jako stálo včera i jak bude stát i za roky. Jinak řečeno: Nevědět, proč něco dělám, a přesto to dělat, protože to musím dělat, je startér syndromu vyhoření.
Vyhoření, jako odnož deprese, není jen o fyzickém přepracování, ale i o psychickém vyprázdnění zevnitř. Vysokým manažerům, kteří zanedbávají své podřízené, při specializovaných Setkáních zdůrazňuji, že pro většinu lidí (potvrzeno statistikami) je vědomí, proč něco dělají, důležitější než samotná finanční odměna. Lidé potřebují cítit, že se (třeba i díky finanční odměně)...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům