Možná to znáte ze zaměstnání: Ten, komu jste zavázáni smlouvou a zcela se mu odevzdáváte, začne říkat: “Když neuděláš tohle NAVÍC, najdu si někoho jiného. Takových jako Ty je.”

Přepadne Vás úzkost, panika: Pro toho, kdo byl a je pro Vás jedinou volbou, jste najednou jen jednou z možností.

Jednoduchý psychologický tah, o kterém píšu i v magazínu FC, vede k takzvané submisi, podřízenému postavení, kdy se začneme dominátorovi podbízet, a tím ho ujišťovat, že ON JE TEN JEDINÝ a může si s námi dělat, co chce.

Věříme, že tím zvýšíme v jeho očích svou hodnotu – že snad začneme být pro něj také jediným. Ale uvažujme logicky: Jak bychom mohli zvýšit svou hodnotu, když ji svým jednáním snižujeme? Proč bychom pro něj měli být tím jediným, když ví, že čím více bude mít náhradních možností, tím více se budeme podbízet?

A hlavně: Proč by se vůbec měl začít o nás snažit, když NÁS MÁ JISTÉ?

“Mrchy” a “mizerové”

Silná žena, dobře si vědomá svých předností, je takzvaně sebevědomá (vědomá si sama sebe, své hodnoty). Hraje si klidně s více ctiteli a všichni se předhánějí, aby “výběrové řízení” vyhráli. Obvykle se jí říká “mrcha”. Jenže muži o mrchy bojují.

Silný muž, dobře si vědom své ekonomické převahy ve vztahu, natlačí svou partnerku do velmi příjemné pozice: “Nemusíš pracovat. Všechno Ti obstarám. Všechno koupím ze svého.” Žena se cítí vynášena. Ale je to jen pocit. Z těch výšin může dopadnout na tvrdou zem. “Jestli nebudeš tohle tolerovat (mé milenky), padej na chodník. Já vydělávám, já platím, já rozhoduji. Všechno je moje, Tvého tu není nic.” A žena se ještě cítí provinile, protože “muž má pravdu, já nejsem nic a za všechno jsem mu vlastně vděčná”. Obvykle se takovým manipulátorům říká “mizerové”. Jenže opustit mizery je pro ženy velmi těžké. A co je víc: lidská důstojnost, nebo přežití?

Matematika naruby

Ekonom by možná řekl: Vztahy fungují jako tržní prostředí. Když dáváte klientovi málo, musíte mu dát víc, aby zůstal. Jenže láska není ekonomie: Když druhému dáváte svých sto procent a jemu to pořád nestačí, jak můžete dát víc? Kde se ještě ponížit? A jak to, že čím více se ponižujeme, tím menší zájem “klienta” je?

Hypotetický příklad: Má-li například muž 100 milenek, od každé může inkasovat 100 procent jejich energie, ale sám více než 100 procent své energie nemá – každé z milenek tak dává ze svého v průměru 1 procento. A systém funguje. Proč by tedy měl upínat 100 procent své energie k jediné ženě? V čem by to pro něj bylo výhodnější?

Cesta ven

Existují 2 konstruktivní možnosti.

1) Odejít. Přestat být člověkem, který předstírá, že mu 1 procento energie stačí; že je v pořádku proti 1 procentu dávat svých (nejméně) 100 procent. Odejít k někomu, kdo si bude více vážit...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům