Skulinou v dřevěných okenicích zpívala meluzína, v krbu praskalo smrkové dříví a já se uvolil, že uspím kamarádčiny děti.

“A pak spolu žili šťastně až do smrti,” povídám nakonec těm dvěma všetečkám.

“Ale strejdo, jak?” ozvala se ta první.

“Hloupej Honza a bohatá princezna? Jak by jim to mohlo vydržet?” přidala se ta druhá.

Vida – děti… Chtějí přídavek!

Usmál jsem se tedy a rozhodl se vyprávět o pohádkách všedního života. O párech, v nichž se jeden druhému stáváme slabostí. Partnerem, kterého je těžké nahradit. Protože i pro silného partnera bývá v těžkých chvílích oporou.

“Jak, strejdo, jak?” naléhaly ty malé zvědavky.

Urovnal jsem jim tedy péřovou duchnu až pod bradu a začal: “To bylo tak…”

1. pohádková podmínka: Zatímco většinu lidí v začátcích zajímají na druhém jen přednosti, Hloupý Honza hledá slabiny a učí se je přijmout.

Sejmul jsem ze stromečku papírový vánoční řetěz a zatáhl za něj. V jednom místě povolil.

“V jakém místě praskl?” zeptal jsem se obou treperend. “V nejslabším, nebo v nejsilnějším?”

“V nejslabším přece!” volaly o překot.

Jak píšu ve své první knize...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům