Co se to děje s lidmi?

Jak to, že začínají překonávat předsudky a strach?

Jak to, že začínají žít jinak – dělat kroky, které jsou pro druhé nepředstavitelné?

Jak to, že začínají žít tak, jak cítí, že je pro ně správné?

Poslechněte si příběh dvou žen.

Proč sedět celý život za stolem?

Píše se rok 2016. Australance EVII FARRELL je 43 let. Je rozvedená, živí se jako PR konzultantka v Sydney. Jeden den jako druhý; jak čas utíká, to poznává jen na dceři, která má náhle už 5. narozeniny. Evie chce na oslavu pozvat i svou nejlepší kamarádku a její dvě děti. Ale… “Našli mi nádor,” vyslechne si Evie a zanedlouho je ještě hůř. Kamarádka ve svých 42 letech umírá. “Můj první pocit? Zjištění, jak je život krátký. A druhý? Že musím přestat šetřit na novou kuchyni a snažit se taky něco zažít – jedu kolem světa.”

Od února 2016 je i s dnes šestiletou Emily ve světě. Navštívily už třináct zemí včetně Indonésie, Singapuru, Malajsie, Thajska, Vietnamu a Číny. A čím déle ve světě jsou, tím méně plánují se v dohledné době vrátit domů. “Čím více míst vidím, tím okouzlenější jsem. Nadávám si za všechny ty desítky let, kdy jsem jen seděla den co den za kancelářským stolem, jen proto, abych vydělala peníze na samé nesmysly, které mi dnes už nefungují nebo vyšly z módy a já je dávno nepoužívám. Vyměnila jsem svůj život za věci, přitom život nabízí mnohem víc – zážitky, poznání, rozhled.”

Vyjely s úsporami ve výši 30 000 australských dolarů na karetním účtu. Časem Evie zjistila, že nemusí jenom spotřebovávat. A tak opět pracuje, ale jen na dálku. Při komunikaci s klienty nesedí doma, ale v hotelu. Pokaždé v jiné zemi. “Ano, nebudu mít novou kuchyni. Ale budu mít něco, co mně ani dceři nezestárne; co nám nevezme nikdo, ani čas – šťastné...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům