Ta otázka pokaždé způsobí nedorozumění.
„Čeho se ve vztahu nejvíce bojíte?“
Tak se mě zeptala novinářka v souvislosti s mou novou knihou.
„Ničeho,“ odpovídám.
Nechápala. „Nebojíte se ničeho?“
Opravil jsem ji: „Naopak! Nejvíc se bojím NIČEHO.“
Jako by nevěděla, co je NIC ve vztahu. Přitom znala karmu. Věděla, že si člověk vytváří svoji karmu – že co sám vysílá, to se mu později vrátí. A NIC je jeden ze zákonů karmy. Právě na NIČEM je karma nejlépe vidět. A právě s NIČÍM přichází tolik duševní bolesti, že pomoc s tímto psychologickým fenoménem nemůže chybět ani v mé nové knize Lék pro duši. Protože NIC je Lhostejnost.
Jak se vytvářením NIC vrací NIC
Trápí mě, když se lidé trápí. Trápí mě, když si sami neumějí pomoci. Trápí mě to tím víc, když já vím, jak si mohou pomoci.
Denně mě osloví přes osm set lidí. Není v mých silách všem se věnovat najednou. Proto vznikl Lék pro duši – kapesní terapeut, kterým si každý pomůže snadno sám. Čtením si vytvoří své alter ego, druhé Já, které naslouchá, klade otázky a přináší odpovědi. A to za pomoci Léku pro duši a jeho jiných pohledů na věc.
Vím, jak ta osobní pomoc je důležitá. Sám jsem udělal moře chyb, které mě potom mrzely, ale nešly vrátit, takže jsem si je neuměl odpustit. NIC patří mezi ně. Dnes jsem za to ale vděčný, neboť i díky němu jsem zjistil, jak lehce takové chyby vznikají a jak těžko se napravují, jak moc bolí, a to nejen druhého, který mě miloval, ale hlavně mně, jakmile mi dojde, že jsem o něj právě přišel. A někdy nevratně. NIC už je takové.
Chcete příklad? Jako ještě mladý kluk jsem dlouhodobě lhal jedné dívce. Neptejte se mě proč. Proč lháři lžou, když vědí, že pravda může vyjít najevo a potom zničí jejich důvěryhodnost? Já lhal jen tak, bylo mi to lhostejné, ona sama mi byla lhostejná! Bylo mi fuk, zda se lež provalí a ona ode mě odejde. I když mě milovala, já ji nepovažoval za zásadní osobu. A hlavně jsem si nepřipustil, že by odešla, protože při mně pořád zůstávala. Jako by neviděla, že lžu. Ale ona to věděla. A když moje lež praskla, jako by jí nevadilo, že lžu. Po každém přistižení mi dala novou šanci. Já se ani neomluvil. Tehdy jsem nevěděl, že člověk má své meze a „nádobu bolesti“, která jednou přeteče přes „okraj trpělivosti“. Až přišel den, kdy se odstěhovala. Na stole nechala jen dopis, kde stálo:
Petře,
věř mi, že ženu nic nebolí víc než poslouchat lež, a přitom znát pravdu. Odcházím nešťastná a zklamaná. A musím Ti vysvětlit proč.
Jsem nešťastná a zklamaná ne z toho, jaký ve skutečnosti jsi, to je nakonec Tvoje věc; ale z toho, že ses stal někým, kým jsi sliboval, že nikdy nebudeš. Lhářem.
Abys mi dobře rozuměl – neobviňuji Tě z nějaké chyby. Ty jsi žádnou neudělal. Ty jsi jenom odhalil to, kým opravdu jsi: lhářem. Chybu jsem po celou dobu našeho vztahu dělala jen já, protože jsem Ti to, že už přestaneš lhát, věřila.
Nevyhledávej mě, prosím. Odcházím proto, že mám strach. Já se totiž nebojím zřejmých nepřátel. Těm nevěřím, proto mě ani nemohou obelhat. Koho se bojím, to jsou falešní přátelé, kteří se blízce tváří. Těm věřím, a tak mě snadno obelžou, zklamou a zraní. Proto se už bojím TEBE.
Papír se mi chvěl v ruce a já si uvědomil, že takhle jsem to nechtěl. Celou dobu, co jsem lhal, jsem si myslel, že nic nemohu ztratit. Že i když ona odejde, já o nic nepřijdu, protože ta holka sama je pro mě NIC. Jenže bylo to přesně naopak. V den, když odešla, mně zbylo NIC.
Zbyl jsem si já sám. A já, lhář, jsem byl pro ni už NIC.
Když člověku zůstane NIC
V Léku pro duši ukazuji cesty zbavení se duševní bolesti, která je mnohem větší než fyzická. A hlavně – zatímco fyzické zranění se má schopnost zacelit, duševní rána může být otevřená celý život, když ji člověk sám neuzdraví. Navíc jsou různé druhy duševní bolesti. Jak napsal už v sedmnáctém století Rochefoucauld: „S tím, čeho se na nás dopustili druzí, už se nějak vyrovnáme; horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“ Tak třeba moje dívka odešla ne poté, co napsala ten dopis. Odešla de facto dávno předtím. Teprve zpětně jsem si počínající ženské NIC začal uvědomovat. Začíná za emocionální hranicí, kde žena zničehonic přestává:
- usilovat o Vaši pozornost
- bojovat o Vás
- odpovídat na Vaše zprávy
- vyvolávat nebo udržovat konverzaci
- žárlit
- flirtovat s druhými, jen abyste Vy žárlili
- nahlížet do Vašeho mobilu
- zajímat se o to, jestli se zajímáte o ni
- snažit se, abyste ji milovali
A to všechno přestane dělat z jediného důvodu: Že jí právě v té chvíli dojde, že si zaslouží někoho lepšího, než jste Vy.
Pět varování
Je to chvíle, kdy žena zpravidla ještě zůstává, ale už nereaguje. Chvíle, kdy proto muži nedochází, že tohle není to nejhorší. To nejhorší teprve přijde. Ta žena Vám totiž začne chybět. Ona sama, její péče, její láska. To všechno dosud tvořilo Váš život, ale Vy jste si to neuvědomovali nebo si toho nevážili. A s příchodem NIC ucítíte, že je všechno jinak.
Že je všechno pryč. Jako bílé chmýří odkvetlé pampelišky, do kterého jste z legrace foukli, ono se rozlétává kamsi po celé louce a Vy už víte, že ho nikdy neposbíráte zpátky.
Právě to je NIC. Moment, kdy zapadnou dveře, ať už ty skutečné, od bytu, nebo ty emocionální, v komunikaci. Vám to zpočátku nevadí, posmíváte se. Dokud nezjistíte, že ty dveře nemají kliku. Ani dostatečnou škvíru u podlahy, kterou byste podstrčili lísteček s opětovnou omluvou, posměškem, urážkou. Chtěli byste řvát, nadávat, prosit, vyhrožovat. Ale zjistíte, že i vnitřní plocha dveří je polstrovaná, tedy můžete do dveří bušit, ale nevznikne jediný zvuk. Sesunete se za těmi navždy přibouchnutými dveřmi k zemi, a teprve teď si to plně uvědomíte. To Vy jste vězeň. Za dveřmi je NIC. Žádná reakce. Žádná naděje.
Jak varuji v Léku pro duši, jedním z největších omylů lidí je domněnka, že protipólem lásky je nenávist. Není to pravda. I nenávist je osobní emoce a vyjadřuje, že někomu ještě stojíte za slova, hněv, myšlenku, že mu na Vás pořád záleží. Ve skutečnosti je opakem lásky, a to právě NIC ukazuje nejlépe, lhostejnost. BEZemočnost. Apatie, ignorace, NIC. Nulový zájem. V té chvíli procítíte, jak strašné je mít v mysli někoho, koho už nemůžete obejmout pažemi. Není to, jako když Vám někdo zemře, je to horší, protože se učíte žít s vědomím, že jste ho SAMI PŘIMĚLI odejít.
Patřil jsem mezi muže, kteří si mysleli, že „ženy nevědí, co chtějí“. Tím jsem ukazoval svou nevědomost. Ženy totiž dobře vědí, co a koho chtějí. Chtějí někoho, kdo je nebude chtít ztratit. Kdo chápe, že láska nikdy sama nebolí. To, co v lásce vytváří bolest, je právě lhaní, ponižování, přehlížení a jiné ubližování. Bolest v lásce nezpůsobuje láska, ale ČLOVĚK. A právě takové partnery ženy nechtějí vedle sebe. Ani v blízkosti svých dětí....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům