Soulmate (čti soulmejt) = spřízněná duše. Poprvé použito Platonem

V restauraci u protějších stolů seděly dva páry. Oba tiše.

Mladší pár měl oči jen pro sebe. Muž ze staršího páru vzal svou ženu za ruku, pokynul neznatelně bradou k mladšímu páru a diskrétně zašeptal: “Pamatuješ, když jsme byli jako oni?”

Ženě úsměvem vyskočily koutky rtů nahoru a přikývla.

V tom do sálu restaurace vjel smetanový poschoďový dort s číslem 50 a starší pár přijímal od personálu gratulace k partnerskému jubileu.

Procitl i mladší pár. On pochopil, proč se jí lesknou oči. “Nemůžu se dočkat, až budeme jako oni.”

—

V té restauraci jsem čekal na dva čtenáře svého magazínu FC.

První, muž, před lety věřil, že našel lásku na celý život. Nikdy předtím neměl takový pocit. To musel být osud…

Vzali se, měli děti. Ano, přicházely problémy, ale on věděl, že ty přece patří k lásce…

Jenže pak… Objevila se ONA. Žena úplně jiná, opačná než manželka, která mu ve světle nové tváře a postavy připadala naopak už nějak okoukaná, nezáživná, zbytečná.

“Mám utéct k NÍ?” ptal se mě. Jestliže mu nějaká žena dala tak silný pocit, že je ta pravá, pravější než ta původně pravá, to přece už musí být soulmate! – uvažoval.

—

Druhým, na koho jsem čekal, byla žena, uvízlá polovinu života ve špatném vztahu. Roky to věděla, jen čekala na takzvanou “správnou chvíli”, kdy odejít.

Až dítě nebude tak malé…

Až tedy vyroste i to druhé…

Až se obě dostanou na školu…

Až si najdou práci…

Samé až, až, až…

Až si najednou uvědomila věk, v jakém už není tak snadné začít znovu. Copak TEĎ může odejít?

“Žádnou soulmate jsem doposud nepoznala. Co když jsou to jen povídačky a žádná nikde ani není? Co když i špatný partner je to nejlepší, co mě může potkat? Co když nakonec skončím – jej, to strašné slovo… – sama?” pálila do mě svými domněnkami.

—

Ach, jak těm, kteří se rozhodují rozumem, vysvětlit to, co lze pochopit jedině srdcem?

Když otevřeš oči…

Rozhlédni se. Vidíš párový svět. Dvě máme oči, uši, nosní dírky, ruce, nohy… i mozek a srdce jsou na dvě půlky. Jistěže i duše má svou spřízněnou polovinu.

Už čtyři sta let před naším letopočtem o takzvané “soulmate” psal Platon. Vysvětloval, že dávní lidé měli původně čtyři paže, čtyři nohy a hlavu s dvěma obličeji. Bůh je rozpůlil, aby zasvětili život hledání – ČEHOSI, co nedokážou pojmenovat, ale co...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům