“Proč jsi mi to neřekl?” vytřeštila oči. “Proč jsi mi neřekl, CO CÍTÍŠ?”

Svěsil hlavu. Neměl přijatelnou odpověď.

A mně bylo jasné, že zase zasáhla… ta osmihlavá saň, osmipísmenná příčina mnoha zbytečných rozchodů. Do-mněn-ka.

Jednou to je vztah na dálku. Oba se milují, ale vtom znenadání… “Proč mi zrovna teď nepíše?” “S kým zrovna teď je?”

A pak přijde to strašné: “Co když…?” Otázka, která není otázkou, ale pochybností: Nepíše? Co když už ztratil zájem? – Píše? Co když předstírá svůj zájem?

Podruhé to je vztah nablízko. Řešil jsem jeden bizarní příběh. On špatně doslýchal. Po internetu, kde se seznámili, byl ještě sebejistý. Ale osobního setkání se lekl. Nechtěl ji odradit, a tak si nevzal naslouchátko…

V přírodě mu řinčel mobil, on ho, “ignorant”, nechal.

Neupozornil na ptactvo, které tak nádherně a tiše pělo.

Nereagoval na její odvážné vyznání – měla totiž příliš slabý hlas.

“Tohle že je romantik? Tomuhle že na mně záleží?” Už mu nikdy neodepsala.

A přitom on nic nemiloval víc než ji a přírodu.

Povězte mi proč!

Proč se jí NESVĚŘIL?

Proč se ho NEZEPTALA?

Proč spolu víc NEMLUVÍME? Proč se pořád jen DOMNÍVÁME?

Byla krásná, každý to viděl. Ji lichotky těšily, jeho trápily.

“Proč se na mě mračí, zrovna když se všichni kolem smějí?” divila se ona. “Co když mě už nemá rád?”

“Jak se může smát, když se já uvnitř užírám?” divil se on. “Co když mě už nemá ráda?”

Nádherná konverzace BY to byla. Kdyby neproběhla v myšlenkách, potichu.

Takže on byl (pro ni) bručoun, zatímco všichni ostatní byli pozitivnější. Důvod pro tichý rozchod.

Takže ona byla (pro něj) poběhlice (“bůh ví, co s kým dělá v práci; bůh ví, co by dělala v manželství; ještě že nejsme svoji, ještě že nemáme děti…”). Důvod pro tichý rozchod.

Ani jednomu by se nikdo nemohl divit – KDYBY MĚLI PRAVDU.

Rány, které nevidíš, nemůžeš vyléčit

Největším ničitelem vztahů není to, co víme, že se děje, ale to, CO SI MYSLÍME, že víme, že se děje.

Jediný moment nedorozumění má tak vysoký stupeň kyselosti, že v minutě rozleptá všechny nádherné okamžiky, které spolu dva zažili.

Jedno malé nedorozumění může zničit všechno – další důkaz, jak ve vztazích záleží na detailech (ostatně, všechny detaily znáte z mé první knihy 250 zákonů lásky).

Proč k tomu vůbec dochází, že jsou lidé jako uhranutí a v té zvláštní svalové křeči neumějí otevřít ústa, aby se zeptali, když o něčem pochybují?

Proč jim je bližší nová domněnka?

1. důvod: pohodlnost

Luskněte prsty, prosím…

Tak SNADNÉ je vytvořit si domněnku. (A tak náročné a zdlouhavé vydat ještě jedno úsilí na zformulování a položení otázky.)

Tak SNADNÉ je člověka odsoudit. (A tak náročné a zdlouhavé mu porozumět.)

Tak SNADNÉ je utéct od každé překážky. (A tak náročné a zdlouhavé každou překonat.)

Tak SNADNÉ je rozbít vztah. (A tak náročné a zdlouhavé ho budovat.)

Kdykoli vstupujeme do vztahu, myslíme na to, jak pro partnera být TÍM PRVNÍM. Ale už méně přemýšlíme o tom, jak zůstat TÍM POSLEDNÍM.

Zapomínáme, že vztah není jen o tom držet se za ruce, když si spolu rozumíme, ale že vztah je také nerozumět si, a přesto partnerovy ruce nepustit.

Zapomínáme, že se určitě někdy v něčem budeme míjet, ale nikdy ne vždycky a nikdy ne ve všem.

Zapomínáme, že bychom měli vždycky ve vztahu přemýšlet dialekticky, tedy ve dvou úrovních: co na druhém milujeme a čeho se bojíme. To je totiž cesta vpřed.

Mluvit. Jednat.

Nečekat, až přejde bouře. Ale naučit se SPOLU tančit v dešti.

2. důvod: neschopnost připustit chybu

Dnešní ráno, kavárna kousek od mého bytu. Kluk, který miloval ji a který byl milován jí. Mluvili spolu rádi, DOKUD se spolu hihňali. Jak přišel první problém, který měli řešit, komunikace se zadrhla.

On, “než by se s ní hádal”, jak říkal, raději začal hledat ženu, se kterou se bude zase hihňat. Našel ji, samosebou. A hihňali se spolu, DOKUD nepřišel zase první problém. Pak se i tady komunikace zadrhla. A co na to náš filuta?

“Všechny ženské jsou stejné,” zněl jeho závěr. “Jak by nemohly být všechny stejné, když mám se všemi pokaždé stejný problém?”

Vida, jak lze najít společného jmenovatele, aniž bychom ho vůbec začali hledat u sebe…

“Proto si myslím,” usoudil a zamíchal lžičkou v čaji, “že je lepší být sám. Protože když jsem sám, nikdo mě nemůže zranit.” To je, pane, domněnka!

“A jak je potom možné,” zeptal jsem se, ” že jiné páry komunikovat dokážou, a to jejich součástí jsou TAKÉ ŽENY?”

Nestál jsem o jeho odpověď, chtěl jsem ujištění, jak uvažuje – že bude za všech okolností hledat argument, že všechny ženy jsou “stejně špatné”.

“Asi,” pravil po chvíli, “mají tolerantní chlapy.”

“Anebo,” ukázal jsem mu na mobilní aplikaci motto nového vydání magazínu FC, “jsou v těch párech dva lidé, kteří si uvědomují, že ve vztahu nikdy není jeden vítěz a jeden poražený, nýbrž vždycky buď dva vítězové, nebo dva poražení. A že pokud vznikne problém, nikdy není jen JEHO, nebo jen JEJÍ, ale vždycky SPOLEČNÝ.”

Nejhloupější příkop

Už v mé druhé knize Dvanáct srdcí jste mohli číst: Nikdy do vztahu nevstupuj bez porozumění a nikdy ze vztahu nevystupuj kvůli nedorozumění. Trest je totiž strašlivý a nelze před ním utéct. Všude si ho nosíme s sebou, protože – jak napsal vévoda Francois de La Rochefoucauld – s tím, čeho se na nás dopustili druzí, se vždycky nějak vyrovnáme, horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.

A při nedorozumění to vždycky bývá pitomost.

Nedorozumění totiž vzniká z domněnek. Něco si domýšlíme, a než bychom se ujistili zeptáním se, komunikací, rovnou to považujeme za pravdu. Největší “talenti” si dokážou vytvořit domněnky, věřte nevěřte, i při komunikaci. MYSLÍ SI, že mohou věřit tomu, jak pochopili slova druhého. Ve skutečnosti mnohokrát to, co slyší, nemusí být nezbytně to, co druhý mínil.

Povím Vám příběh, kterému neuvěříte. Stal se nedávno, když mrzlo, až praštělo, a jeho “hrdiny” byl cizinecký pár. Ona je v Česku vysokou manažerkou, on diplomatem.

On byl v tom mrazu právě na důležitém setkání, když mu přišla SMS: “Windows are frozen!”...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům