Je podle vás něco dobrého na smrti?
Stoikové říkají: Teprve smrt učí lidi žít.
Na pohřbech lidé přehodnocují své priority, váží si zdraví, přátel, času, který pořád ještě mají k dispozici, ale jednou mít nebudou.
Já to pochopil už jako kluk, když jsem navštívil svého umírajícího dědečka v nemocnici. „Dědečku, jaké to je vědět, že umíráš?“ Obrátil ke mně své oči a hořce se usmál: „A jaké to je, Péťo, myslet si, že neumíráš?“
Hodnota času
V ten den jsem pochopil, že všichni umíráme. S každou další minutou je náš život o minutu kratší. Konec se blíží. Jen nevíme, kdy nastane.
Pouze někteří z nás mají přesnější informaci o svém konci. Jako Radek. Bylo mu krátce dvacet let, když se dozvěděl, že další roky už nepřidá. Lékaři mu sdělili takzvanou definitivní diagnózu – objevili mu onemocnění, které soudobá medicína ještě neumí léčit, jen zbrzdit. Zajistit vyšší kvalitu života maximálně na několik měsíců. Ale nic víc.
Radek si přišel osobně vyzvednout Vánoční Speciál a požádal mě o vepsání věnování. „Na příští vydání v prosinci dalšího roku už tu nebudu,“ pokrčil rameny a pak dodal zvláštní otázku: „Nezdržuji Vás?“ On, pro kterého byl čas cennější než pro mě. Ujistil jsem ho, že si vážím každé sekundy, kterou mi věnuje.
Posadili jsme se a povídali si, jak jde využít čas ve zbytku života, aby neztratil smysl.
Den, kdy pochopíš…
Jan Werich říkal: „Neděsí mě nekonečno, ale konečno. Kdybych slyšel, že vesmír má svůj konec, ptal bych se, co je za ním.“
Také Radka ještě před dvěma lety nenapadlo, že by konec jeho života mohl být na dohled. Že i jedna jediná minuta bude brzy nedocenitelná. Radek ten „okamžik prozření“ má v živé paměti.
„To takhle přijdete na rutinní prohlídku k lékaři a jeho změněný výraz, rozpačité škrábání ve vousech a po dlouhém mlčení nakonec jediná věta smaže veškeré plány o Vaší budoucnosti. To je první šok. A druhý přijde vzápětí – jakmile Vám dojde, jak marnotratně jste dosud žili. Čím vším jste se zbytečně trápili, pro koho poztráceli tolik času, který Vám teď chybí. A s tím přijde hněv i bezmoc. K tomu naštvání, jak je možné, že zrovna v mém případě je tak brzy konec. Vždyť jsem ještě nic neprožil! Jak to, že jiní lidé mohou žít déle? Proč tamten, tamta a já ne? Nakonec se dostaví to nejhorší – výčitky. Položíte si totiž otázku: Jak to, že říkám, že jsem ,ještě nic neprožil‘, když mám za sebou už tisíce odškrtnutých dnů? Vtom Vám dojde, že jste nežili, jen přežívali. Že jste žít ani nezačali. Že ráno co ráno nevznikalo nic nového, pořád jen ten samý den dokola. Vstávali jste pokaždé ve stejný čas, jedli pokaždé skoro tutéž snídani, šli nebo jezdili pokaždé na stejné místo, den co den měli tytéž problémy a úkoly a večer se vraceli do stejného prostředí, pouštěli si tutéž televizi, čuměli na stejný program a usínali v té samé posteli, aby ráno začal znovu stejný den. Uvědomíte si, že jste nežili spoustu dnů, ale většinu života jeden jediný den pořád dokola. Jako byste celý život poslouchali jednu gramofonovou desku. A v té chvíli trochu pochopíte Boha. K čemu je takovému člověku další stejný den?“
Radek nebyl smířený. Ani s koncem, ani s dosavadním životem. Trýznil ho pocit, že život promarnil a další šanci nedostane. Obviňoval se, že až teď pochopil, co bylo nedůležité a on naopak považoval za nezbytné. V práci na sebe nechal křičet, potlačoval špatné emoce, a tudíž i špatně spal. Měl úspory, ale k čemu mu teď byly, když jim obětoval nejen moře práce, nýbrž i stresu, trápení a zdraví?
Radek sypal z rukávu sny, které má, ale nestihl si je splnit. „Je pozdě,“ svěsil hlavu, a to mi vadilo. I proto třímal Vánoční Speciál. Pořád totiž měl čas.
Pořád máš čas…
„Všichni žijeme jenom jednou. Ale pokud žijeme správně, i jednou může být dost,“ upozornil jsem ho. Jeho život nebyl pryč. Radek pořád žil. Minulost už nebyla, budoucnost ještě nebyla, ale přítomnost Radek pořád měl v ruce. Jako Stephen Hawking, kterého rovněž po dvacítce postavili před prognózu maximálně několika let života. Dožil se šestasedmdesáti! I proto psychologie jeho myšlení nechybí ve Vánočním Speciálu. Radek potřeboval štěstí. A štěstí je možné prožívat jen v přítomnosti. Tou byl Radek obdařen. Co mu chybělo, byla jen změna postoje k sobě, času i životu.
Byl začátek listopadu a já Radka, přes vzácnost jeho času, požádal o velkou oběť: aby mi každý den po internetu věnoval jednu jedinou pravidelnou chvilku. Aby si našel čas na mě a teď. V každodenních rozhovorech jsem ho vedl k tomu, aby se přestal soustředit na to, co nemůže ovlivnit a čím je tedy zbytečné se trápit, a aby se naopak začal plně soustředit na to, co ovlivnit může a čím je tedy zásadní se zabývat. Aby pro zbytečné litování včerejších chyb nepromarnil dnešek a zítra zítřek. Aby si uvědomil, že člověk nejvíce lituje toho, co v životě neudělal. S tím, že Radek pořád měl čas a šanci udělat to, o čem snil.
Věděl jsem, že Radkův ubíhající čas nemohu zastavit. Mohu však změnit pocit, s jakým prožívá teď. A s jakým bude zítra hodnotit dnešek.
Naše komunikace probíhala každodenně necelý měsíc. Pak mi zanechal vzkaz, že se už bohužel neuvidíme. Byl převezen na pokoj, nazvaný terminální. Ale přidal smajlík. Dodal totiž, že i když to byl poslední měsíc mimo nemocnici, prožil ho jinak. Už to nebyly stále stejné dny. Co den, to jiná barva života. „Měl jste pravdu, Petře,“ napsal. „I jeden měsíc prožitý naplno může být ve výsledku bohatší než desítky let v prázdnotě.“
Na konci mě Radek požádal, abych každému z Vás něco vzkázal. Něco, co Vám může změnit život a pomoci Vám skutečně žít – zatímco Radek už tyto řádky číst nemůže.
1. vzkaz: Vypněte autopilota
To bylo to první, co jsem Radkovi řekl. Že život je jako řeka. A my jsme vhozeni do jejího proudu v těle, které vypadá jako loďka.
Máme jen dvě možnosti. Buď se nechat unášet proudem bůhvíkam, buď do kamení, stromoví, k divokému jezu, anebo můžeme uchopit pádlo a začít ovlivňovat směr. Plout možná i proti představám a radám druhých, ale v souladu s intuicí, srdcem, hlasem svého naplnění. Radek mi k tomu napsal: „V těch posledních krásných dnech jsem poznal, že radost ze života utváří nikoli to, kam nás proud zanese, ale vědomí, že jsme si nějaký směr vybrali vlastním citem a trvali na něm i přesto, kam nás proud chtěl unést.“
Zavřít oči a navnímat vlastní cit. Poslouchat, co nám vytváří dobrý pocit a co špatný. Říkám tomu semafor. Cítíme-li se dobře, jako by svítila zelená a hlásila: To je ono! Takhle pokračuj! Ve směru svého naplnění. Zatímco cítíme-li se špatně, jako by se rozsvítila červená a křičela: Zastav! Takhle nepokračuj! Něco musíš změnit!
I to znamená začít víc používat rozum a cit. Vypnout autopilota.
2. vzkaz: Jděte proti strachu
Radka ke mně přitáhla kniha Lék pro duši. Procítil, že strach je brzda, která mu kazí i zbytek jeho života. Zejména tehdy, když mu city hlásí zelenou…
Napsal mi: „Když víte, že se Váš život chýlí ke konci, není snadné připomenout si, co Vám v životě dává radost, naplnění a dobré pocity. Nakonec jsem to našel. A pak zbývalo už jen to těžší – přestat se toho bát. Pomohlo mi uvědomit si, jak jsem byl hloupý, když jsem se bál udělat to, po čem jsem toužil, k čemu mě vedl cit, co mě citelně mělo udělat šťastným. Zmátlo mě, že mě strach zpochybňuje, oslabuje, odrazuje. Ráno co ráno mi odebíral další den. Kradl mi sebevědomí, odvahu, radost, až jsem musel říct DOST. A jak píšete...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům