Dobře věděla, že slova staví mosty a mlčení zdi. Věděla, jak moc potřebuje nový vztah. A přesto – mlčela a přestávala hledat. Měla obezděné srdce ze zklamání, kterým si prošla, a bylo jí jasné, že jen tak se dovnitř nová láska nedostane.
Ptala se mě: “Jak si znovu dovolit přijímat i dávat lásku? Jak se zbavit strachu…, že to zase bude bolet, že znovu přijde zklamání?”
Zní to paradoxně, ale měla se už natolik ráda, že se další lásky bála. A opakovala ty otázky:
Proč?
Jak?
Kdy?
Když jsem psal 100 nejkratších cest k Tobě, mou novou knihu o spřízněných duších, vzpomněl jsem si na všechna ta setkání s lidmi, kteří se odlišovali svými momentálními situacemi, ale nikdy ne cílem, za nímž šli. Chtěli být šťastní, ne nešťastní. Chtěli se zahojit, ale – co to vlastně znamená? Už nikdy neriskovat pád? Už se raději lásky nadobro vzdát, protože jen to, čeho se vzdáme, nás už nikdy nezklame?
A přitom láska nikdy nezklame. Zklame vždycky jen konkrétní člověk.
Mezi zdmi
Nic nebolí víc než zklamání člověkem, o kterém jsme se domnívali, že nás nikdy nezraní. Není divu, že se pak obezdíme. Ne proto, že bychom byli unavení z lásky, ale spíše že jsme zmožení z neustálého čekání na někoho, jeho omlouvání se za něco, jeho lhaní, jeho… ubližování. Kdo by o tohle stál?
Kde byla hluboká láska, může být hluboké zklamání. První, co nás napadne: Žádné očekávání = žádné zklamání. Milovat “jen mělce”, jenže copak to jde? Takže: raději nemilovat už vůbec, nikoho a nikdy?
Věřím na spřízněné duše (popisuji to v úvodu ke své knize). Nepochybuji o tom, že každé zklamání je naopak ochranným krokem, který nás vytahuje z něčeho špatného a přenáší k něčemu lepšímu. Kdykoli projdeme pohromou, ano, jsme smutní, zranění, naštvaní, někdy...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům