Říkáš, že Tě ten vztah bolí, ale že z něj nemůžeš odejít.
Když se Tě ptám, proč z něj nemůžeš odejít, odpovídáš: Protože druhého miluji.
Miluješ člověka, který Ti způsobuje bolest?
Svěsíš hlavu. I Ty se nad tím pozastavíš. Ale na svém přesvědčení, že nemůžeš odejít, trváš. Třeba proto, že se odchodu bojíš. Třeba proto, že nevěříš, že by to s někým jiným mohlo být lepší. Třeba proto, že se domníváš, že na lepší vztah, lepší zacházení nemáš.
Zamysli se nad tím, prosím. Čím to může být, že se „odchodu bojíš“, že „nevěříš, že by to s někým jiným mohlo být lepší“, že „na lepší vztah, lepší zacházení nemáš“?
KDO Ti VLOŽIL do hlavy TOHLE PŘESVĚDČENÍ?
V uzavřené skupině, založené pro i anonymní sdílení Vašich těžkostí, mi často svěřujete své zkušenosti „s láskou“, která se skutečnou láskou bohužel nemá nic společného. Z Vaší strany je to více emoční závislost, ze strany protějšku spíše chladný kalkul. Jinak řečeno: Protějšek ví, co říkat a dělat, abyste na něm byli stále závislejší. Závislost umožňuje ovládat člověka víc než láska. Láska totiž přináší dobré emoce, radost, pocit svobody. Závist je postavena na opaku: negacích, strachu a pocitu uvězněnosti. Nemožnosti odejít. Bohužel, lidé, kteří se závislostí ještě nepřišli do styku, si lásku a závislost pletou. Nevzpamatuje je ani fakt, že láska NEZPŮSOBUJE BOLEST; láska naopak bolest tiší, zastavuje a hojí. Láska je přesně to, co od manipulátora nikdy nepřijde.
Když jsem byl kluk, říkali mi: Jestliže máš strach z bubáka, musíš si na něj posvítit. Otoč ve tmě vypínačem a bubák zmizí. I manipulátoři budí hrůzu, dokážou velmi účinně vydírat, vyhrožovat i ubližovat, ale jen do chvíle, než je prohlédnete – než si na ně posvítíte. Jakmile pochopíte jejich taktiku, ztratí moc Vám ublížit.
Nechápete, jak je možné, že jste ve vztahu, původně „plném lásky“, ztratili „přízeň“ svého partnera? Chová se k Vám najednou opačně, destruktivně, a Vy máte současně potřebu přesvědčovat ho o „své lásce“? Cítíte ve svém jednání tendenci k doprošování, omlouvání se i tam, kde jste žádnou chybu neudělali, nebo lezení po kolenou, aniž by to Vašeho partnera uspokojilo?
Nevíte už, co si počít dál, a máte akutní strach, že o svůj protějšek přijdete? Napadá Vás až příliš často „Proč to dělá?“, „Proč nám ubližuje?“, „O co mu vlastně jde?“ Začíná se stále bolestivěji strefovat i do jiných členů Vaší rodiny, včetně dětí?
Pojďme si objasnit věty, při jejichž vyslovení z jeho úst buďte obzvláště ostražití.
Taktika loutkovodiče
V psychologii se pro manipulátora vžila přezdívka “loutkovodič”. Trefně vyjadřuje podstatu manipulace: Loutkovodič vodí loutku za provázek. V psychologii je tím provázkem emocionální strunka, na kterou drnká. A tou loutkou je manipulátorova oběť.
Emocionální strunka funguje jako pevné emocionální pouto. Představit si ho můžeme jako potrubí mezi dvěma lidmi. Vzniklo dobrovolně a s radostí. Ano, my sami jsme ochotně souhlasili s tím, že postavíme a otevřeme tento “láskovod” – potrubí, kterým my svému protějšku posíláme lásku, a on nám lásku vrací. Tak idylicky to vypadá, do chvíle, než se všechno změní. Zničehonic totiž “láskovodem” přiteče od protějšku hněv. Negativní emoce, které bolí, ubližují a ponižují.
A my se ptáme: “Proč? Co jsme Ti provedli?” Tak otevíráme prostor pro manipulaci…
Je to přirozená reakce člověka, kterému se přestane dostávat lásky. Jestliže nám někdo od začátku říkal krásná slova, “protože si je zasloužíme”, a najednou ustal s dovětkem, že “už si je nezasloužíme”, automaticky vnímáme chybu v sobě, a pokud žádnou nevidíme, ptáme se, ať nám ji ON ŘEKNE. A tím se tomuto manipulátorovi zcela odevzdáváme. Může odpovědět cokoli. Typicky: “Pokud uděláš tohle, možná se moje láska vrátí. A pokud to neuděláš, nediv se, že už se moje láska nevrátí a možná od Tebe dokonce odejdu. Protože si mě nezasloužíš.”
Toto je tahání za provázek. Posouvání loutky tam, kde si ji loutkovodič představuje. Loutku obvykle ani nenapadne, že je terčem manipulace. Že přichází o svůj majetek, soběstačnost, práci, přátele, rodinu, jakýkoli záchytný bod. Každým krokem se naopak vzdaluje svobodě a stává se víc závislou na manipulátorovi. O to mu jde. Mít člověka naprosto ve své moci.
Ve své knize Protože, jež je určena pro zapojení rozumu v těchto emocionálně vypjatých vztazích, zdůrazňuji, že se není třeba zpětně vinit za to, že jsme něčí manipulaci neprohlédli, nerozpoznali, nezastavili. Stejně tak není třeba posmívat se těm, kteří zjevně čelí manipulativnímu partnerovi, a sami to nevidí. Dokud v protějšku vidí starou emocionální stopu (“milujícího partnera”, jakým “byl” v počátku), nepřipustí, že je mohl manipulovat. Snad si i přejí, aby to byla láska…
Posviťme si tedy na vztahovou manipulaci jako takovou. Především na její tři fáze:
První fáze: Okouzlení
Ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983), natočeném na motivy povídky Jiřího Brdečky, hlavní hrdina, sukničkář Faun, v podání Leoše Suchařípy, v opilosti pronese: “Člověka nejlépe zničíme, když mu vsugerujeme, že ho milujeme.” Tato věta popisuje první polovinu úspěchu manipulátora.
Ten skutečně na počátku není k rozeznání od milujícího partnera, spřízněné duše. Dělá vše, o čem jste snili. Plní Vám touhy. Ptá se, co Vás trápí, na co jste citliví, a Vás ani nenapadne, že tak empatický člověk z Vás tahá informace o Vašich nejslabších místech, která ve druhé fázi použije proti Vám.
Druhá fáze: Proměna
Jakmile ho začnete milovat, změní své chování. Jakmile totiž začnete milovat, nechcete o svůj protějšek přijít. A on Vás tak má v hrsti.
Naznačí, že s Vámi není spokojen. Že “něco” neděláte dostatečně. Že se obklopujete lidmi, kteří mu “nevyhovují”. A tak zastaví přívod “lásky”.
Všechno to, co jste na vašem vztahu tolik milovali, najednou nemáte. Postrádáte to. A z jeho vysvětlení znáte důvod – TY ZA TO MŮŽEŠ! TY JSI VINÍK! TY JSI DLUŽNÍK! TY MUSÍŠ NĚCO ZMĚNIT! TY MUSÍŠ VÍC OBĚTOVAT! Zvlášť bolestivě dodá: “Jinak odejdu. Jinak si mě nezasloužíš. Jinak mě totiž nemiluješ dost.”
Neděláš pro mě dost. To je úderný argument. Bolí. Zejména toho, kdo ve skutečnosti dělá maximum. Ten dělá maximum hlavně proto, že nechce o druhého a vztah přijít. A tak, jestliže “nedělá dost”, snaží se tedy dělat ještě víc, aby si “lásku opět zasloužil”.
Třetí fáze: Vodění po jevišti
Prvním hlavním nástrojem manipulátora je láska jeho oběti. Ta, která se postupně mění v závislost – rozpoložení, kdy NELZE O PROTĚJŠEK PŘIJÍT.
Druhým hlavním nástrojem manipulátora je naděje. Hlavně ta: “Když tohle udělám, všechno se ještě změní a zachrání.” Ale to je mýtus. Manipulátor od této chvíle nemá důvod cokoli měnit. On je přesně v tom proudu, který mu vyhovuje a pro který všechno dělal. Jeho trik spočívá v přesvědčení oběti, že ona je ta, která 1) chybuje, 2) může ztratit, 3) bez svého partnera život nezvládne a bude jenom trpět. A proto: MUSÍ UDĚLAT TO, CO ON CHCE.
Třetím hlavním nástrojem manipulátora je právě emocionální strunka. To nejslabší místo oběti, jež mu v počátcích vztahu neuváženě svěřila. Například: Bojím se samoty. Nebo: Stydím se za svou postavu. Nebo: Snad nejsem špatný rodič. To všechno jsou biče, kterými manipulátor může šlehat oběť, kdykoli se mu to hodí. Bojí se samoty? “Jestli to neuděláš, odejdu od Tebe.” Stydí se za svou postavu? “Podívej se na sebe, myslíš si, že někoho tak odporného by ještě někdo chtěl? Váhá, zda zvládá rodičovství? “Chceš, aby Tvoje dítě všude vyprávělo, jak špatný jsi rodič?”
V manipulaci jde jenom o vytváření bolesti, pochybností a přesvědčení o vlastní nedostatečnosti. To také “pomáhá” manipulátorovi k tomu, aby oběť sama neodešla – aby sama sebe přesvědčovala, že “nemá kam odejít”, že “ji nikdo nezaměstná”, že “ji děti proklejí”, že by “ji čekal už jen horší život”.
Jak se od toxické vazby odstřihnout, tomuto tématu věnuji dva po sobě jdoucí magazíny Odpustit neznamená zapomenout a Proč neznám Tvoje Proč. Více zde.
Problém vytvořený z čehokoli
Nejzáludnější na manipulaci je lež. Oběť se trápí pro iluzi, že ji manipulátor miloval. Oběť se trápí pro iluzi, že svou vlastní chybou tuto lásku ztratila. Oběť se trápí pro iluzi, že když uspokojí manipulátora, on jí přestane ubližovat. Oběť se trápí pro iluzi, že pořád není dost dobrá. To všechno jsou lži. A taktika.
V manipulaci nikdy nejde o podstatu problému. Jde jen o to vytvořit problém z čehokoli. Problém, za který může oběť. Bez ohledu na to, zda je to pravda.
Manipulace je hrou na jediného viníka. A oběť této nálepce věří. Dokonce sama sebe přesvědčuje o tom, že: “Možná toho opravdu nedělám dost”, “Možná vskutku nejsem dost zajímavý člověk”, “Možná to se mnou skutečně myslí dobře, když chce, ať obětuji přátele, rodiče, dítě…” A hlavně, vrcholem manipulace je pocit: “Nedokážu bez něj žít. On je všechno, co mám, co mi zbylo a co musím upřednostnit před čímkoli jiným, i před vlastním dítětem, před...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům