Jak dojdu za tím, co opravdu chci, když se mi to už několikrát nepodařilo?

Mám se po neúspěchu cítit hloupější, nebo moudřejší? Křehčí, nebo odolnější? Demotivovanější, nebo motivovanější?

Když jsem poslední vydání magazínu FC zaměřil na vypouštění zbytečných starostí, měl jsem v hlavě nádhernou starověkou legendu.

Bůh stvořil člověka a řekl: “Chci před ním něco důležitého ukrýt, než bude připraven porozumět tomu.”

“O co jde, Bože?” ptali se andělé.

“Chci před člověkem schovat poznání, že je tvůrcem své vlastní reality.”

Nebeský anděl zvolal: “Dej to mně, vezmu to na Měsíc.”

Bůh nesouhlasil: “Ne. Tam člověk jednoho dne vyletí a najde to.”

Mořský anděl pravil: “Dej to mně, položím to na dno oceánu.”

Bůh byl opět proti: “Ne. I tam člověk jednoho dne pronikne – do hloubi oceánu i samotné Země.”

Zemský anděl pronesl: “Tak to vlož do nitra člověka.”

Bůh se zaradoval: “To je ono! Jen tam to člověk najde, až bude připraven.”

Cesta úspěšných

Móhandas Karamčand Gándhí, vůdce indického hnutí za nezávislost a stoupenec satjágrahy (nenásilného odporu), jednou prohlásil: “Každý úspěch spočívá v sebepřekonání. Udělat to, čeho se bojíme, je první krok k úspěchu.”

Mnoho lidí si myslí, že jejich největší soupeř, ať jde o životosprávu, sport, podnikatelský sen nebo naučení se nového jazyka, stojí někde venku. Ale náš problém i jeho řešení je vždy v nás.

Úspěchem není jen překonat druhé, ale hlavně překonat sebe. Překonat ten zpochybňující hlas, který nám v každé chvíli namlouvá: “To nedokážeš. Na to nestačíš. To je příliš těžké.”

Nevěřit ve vlastní úspěch je tak snadné. A po neúspěchu ještě snazší. Gabrielle Chanel, přezdívaná Coco, která prožila dětství odložená otcem v sirotčinci, říkala: “Nejdůležitější je, co si myslíme poté, co selžeme.”

Můj kondiční trenér, kdykoli mi nakládá těžší závaží na činku, upozorňuje: “Nebude to lehké. Kdyby to bylo lehké, zvedne to...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům