Jak snadno vzniká pocit křivdy

Pravděpodobně neexistuje člověk, který by někdy nepocítil zášť vůči jiné osobě. Stejně tak pravděpodobně neexistuje člověk, který by někdy nebyl terčem záště. Proč nás ovládá? Čím si to způsobujeme?

Než si odpovíme, ujasněme si pojem, ať jsme všichni na stejné vlně. Zášť lze definovat jako nelibost pociťovanou vůči druhému, jež je výsledkem nějakého druhu osobní nespokojenosti nebo stesku. Ta zášť může být jen krátkodobá, ale také může trvat celý život. A může být hodně bolestivá, a to z mnoha důvodů.

Hlavním důvodem, proč je bolestivá (tak jako proč bývají bolestivé všechny vnitřní rány), je to, že si nejsme vždycky jisti, proč vůbec zášť pociťujeme, ať jako původci, nebo jako příjemci. Nevíme, proč se to děje, a přesto musíme sledovat, jak nám zášť způsobuje ztráty nebo významné škody na důležitých vztazích.

Ubližuješ mi, ani to nevíš

Jistěže jsou někteří lidé náchylnější k zášti, protože jsou příliš temperamentní (a rychle vzplanou), nebo neschopní vycházet s druhými. Jiní si nejsou ochotni najít čas na porozumění svým negativním emocím – na “vyříkání si” ukvapených pocitů křivdy. Potom raději ukážou na druhé (“Ty jsi viník!”), než aby přemýšleli o vlastních chybách a nedostatcích. Ve svém zkratkovitém myšlení mnohdy dokonce zapomínají, proč vůbec jsou naštvaní, ale hlavně si pamatují, KDO je naštval a JAK MOC naštvaní se cítili.

Tématem, jak se vypořádat s rozčilením (použil jsem termín “samovznícení”), jsme se zabývali už v magazínu FC na poměrně obsáhlém prostoru. Dnes se tedy s dovolením zaměřením na důvody vzniku zášti. Je to i proto (jak dobře víte z mých knih a koneckonců i ze setkání se mnou), že nedokážu přemýšlet jen o tom, jak zahojit rány, ale v první řadě se zabývám tím, jak jednat, aby žádné rány ani nevznikaly.

Záminek pro vznik zášti může být spousta. Já se dnes zaměřím na pět nejčastějších.

1. Nedorozumění a domněnky

Lidé, kteří se neumějí zeptat, sami sebe trestají domněnkami, které si vytvářejí a které mají jednu podstatnou chybu – často nemají nic společného s realitou.

Protože však naše myšlenky jsou pro nás pravda, naše domněnka se pro nás stává realitou a na jejím základě pak jednáme.

Například si umaneme mylný předpoklad, že jiní vůči nám mají zlé úmysly, ačkoli tomu tak není. Nediskutujeme s nimi o tom, zda je to pravda, ale rovnou vůči nim uplatňujeme svou sebeobranu, a to negativními kroky. A ještě se cítíme poškozeni a ublíženi.

Tak se rodí zášť.

2. Nereálná očekávání

Znají to rodiče, respektive děti, na které mají rodiče bůhvíproč extrémně vysoké nároky. Často si takoví rodiče kompenzují vlastní neúspěchy a nutí své děti do činností, které představují jejich životní sny. Budeš houslistou, kterému se bude klanět celý svět… Budeš manekýnou, které se bude dvořit každý muž… tak už nejez.

Takoví rodiče deformují nejen osobnost dětí, ale hlavně připravují trest sami pro sebe. V jejich případě totiž naprosto platí, že nereálné očekávání je zločin na druhých a následné zklamání pak trest, který vykonávají sami na sobě. Když totiž děti neuspějí, cítí se rodiče zklamáni, uraženi, rozčarováni. Zraňují je, vyhrožují. Pro dítě je to katastrofální situace – dávají, co mohou, a nejenže to nestačí, ale vztah se stále více zhoršuje. A to z jednoho prostého důvodu – rodič neví, co je reciprocita. Že za každou snahu dítěte náleží pochvala. Protože pochvala je energie, kterou dítě potřebuje k tomu, aby se dál snažilo.

Ano, i tak se rodí zášť vůči “hloupým”, “neposlušným” a “neúspěšným” dětem, kterým se “sluší” říct: “Hybaj z domu, ty outsidere! K čemu jsem si Tě dělal/a?”