Prodíráte se bolestí? Přišla znenadání? Pochází od blízkého člověka, od kterého obzvlášť bolí a byla nečekaná? Nebo od cizího člověka, který vás ani pořádně nezná, a vy si kladete otázku: „Proč zrovna já?“
V knize Lék pro duši ukazuji metody zvládání duševních ran a co nejrychlejšího uzdravení se z nich. Na prvním místě ale říkám: Dejte si pozor na trápení.
Bolest a trápení jsou odlišné pojmy. Bolesti nemůžete uniknout. Když se vás někdo rozhodne zranit nebo vám ublíží náhodou, cítíte bolest. Nelze ji necítit. Bolest je naprosto přirozená a správná fyzická reakce těla na vnější podnět, který je za hranou. Jsme-li zraněni, bolest potřebujeme. Ona říká, kdo nám co způsobil. Ona se ukládá do podvědomí, emocionální paměti. Čím hlouběji se uloží, tím spíše jsme příště obezřetnější – v podobné situaci, s týmž člověkem. Bolest je nástrojem pudu sebezáchovy a byť je nepříjemná, chrání nás. Přesněji: Protože je nepříjemná, ba nesnesitelná, nejde přehlédnout.
Trápení je ale něco jiného. Zatímco bolest je nevyhnutelná, trápení je volitelné. Ano, zní to podivně, ale trápení si vybíráme. Zatímco bolest je emocionální záležitost, trápení je racionální volba. Trápení je psychická reakce na prožitou bolest. Trápení je to, co děláme s bolestí posléze ve své hlavě. Na nás je, jak dlouho nosíme a převalujeme v hlavě to, proč se nám to stalo, proč právě nám, co jsme udělali špatně, proč jsme někomu trnem v oku. Trápení je sebepoškozující obnovování bolesti, kterou možná už dávno pominula. Ale v naší hlavě žije dál. Jako bychom „pokračovali v práci“ toho, kdo nám ublížil.
Právě před tím varuji. Ničit sebe tak, jak si to možná přál ten druhý. Dělat mu radost. Dokončovat za něj jeho práci. A to jen proto, že se rozhodneme pro overthinking – až přílišné přemýšlení o událostech.
„Rozhodla jsem se být zvědavá na to, co se stane, když to teď ještě nevzdám“
Ukončit trápení a rychleji uzavřít fázi bolesti, o tom je kniha Lék pro duši. Její obsah ovlivnilo mnoho lidí, se kterými jsem se kdy potkal. Zčásti i tato žena.
Někdo by řekl, že měla všechny důvody život i sebe nenávidět. Zatímco lidé ji znali z televize nebo kina jako herečku s démonickým úsměvem, ona v sobě chovala nelítostný osud.
Přezdívali jí Květina, a to nejen podle křestního jména. Dokázala být totiž, jako květina, křehká, něžná a dávat lásku, a dokázala to bez podmínek. Říkala: „Květiny také nepřemýšlejí, před kým mají rozkvést. Prostě rozevřou květ a voní. I pro ty lidi, kteří po nich pak šlapou.“
Mnohokrát byla na místě, které by jiní nazvali dno. Ona tak nemluvila. Jen se trpce usmála: „Mně v té chvíli pokaždé zajímalo jen to, co se stane, když to teď ještě nevzdám. Byla jsem zvědavá…“
Právě tak přestála mnohé. I když si ji, jen co skončila druhá světová válka, sovětští osvoboditelé vzali jako válečnou kořist nebo odměnu. Nebylo jí ještě šestnáct let, když si ji proti její vůli střídali hned dva. Jeden ji znásilňoval, zatímco druhý jí držel nůž pod krkem. Posléze se prohodili. „To bylo poprvé, co jsem tatínka viděla plakat. Nezmohl nic. Musel vše pozorovat. V témže pokoji stál za jeho zády sovětský důstojník a mířil na něj samopalem.“
Dvacet inspirací
Co byste si po této zkušenosti mysleli o životě? Rozuměli byste mu, lidem? Co byste řekli otci, co sobě? Jak byste našli sílu jít dál, najít důvěru k mužům, žít v době, kdy ti, kdo vám ublížili, byli hrdinové a vy jste je museli ctít? Jak byste se dostali k úsměvu na tváři? Kudy k radosti ze života?
Když jsem s paní Květou, která odešla před šesti lety, rozmlouval naposledy, popisovala mi s typickým líbezným úsměvem, proč nezahořkla – ani vůči mužům, ani vůči životu, a jak lásku, jež nepřicházela zvenčí, postupně objevila uvnitř sebe.
Dovolte, abych vám předal alespoň dvacet jejích myšlenek. Třeba v nich najdete inspiraci pro sebe:
1. „Nepřestala jsem věřit v Boha. Naopak. Řekla jsem si: Když mě Bůh k peklu dovedl, tak mě peklem také provede.“
2. „Je snadné začít se nenávidět a těžké začít se milovat. Jenže to je princip celého života. Všechno dobré se vám dosahuje tak těžko a všechno špatné tak snadno.“
3. „Nejbolestnější lekce jsou v životě nejdůležitější. Tahle mě naučila nechat být to, co se stalo. Přijmout to. Začít se vzpírat znamená beztak jen dojít k poznání, že nic jiného než přijmout to člověku nezbývá. Ale vzpírající se člověk to vnímá jako své oslabení. Zatímco ten, kdo lekci přijme se vztyčenou hlavou, zesílí.“
4. „Bez ohledu na to, co se vám děje, snažte se, aby vaše láska byla silnější než náš hněv. Pak totiž do vašeho života vstoupí buď jedno, nebo druhé.“
5. „Karma je jednoduchá. Když máte dobré myšlenky, říkáte dobrá slova a děláte dobré věci pro druhé, vrátí se vám to.“
6. „Dělejte, co je...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům