“Mám strach,” řekla. A já věděl, že je zle.

Měla tři partnery. První ji podvedl. Jako by skleničkou, která mu důvěřovala, praštil o zem a roztříštil ji na střepy. Poslepovat je tak, aby důvěru udržely, byla práce na roky.

Ostatně, poznali to další dva.

Druhý partner ji nepodváděl, ale nerozuměl jí, proč s ním chce trávit víc času. Měl své kamarády, zájmy, práci. Chtěl svůj život. Jenže ona ho dusila. “Jsi s nějakou jinou,” zopakovala párkrát, než mu došla trpělivost a – zraněnou “skleničku” odstavil.

Třetí partner ji nepodváděl, rozuměl, proč s ním chce trávit víc času. Odsunul své kamarády, zájmy, částečně i práci. Zřekl se svého života, byl ideální – řekl by někdo. Jenže… “Bojím se,” řekla přesto, “že to jen předstírá; že to nevydrží; že nám to nevyjde.”

Bylo jedno, jak se k ní partneři chovali. V nich problém nebyl. Podstata nedůvěry byla v ní. V rozbité skleničce, která po jednom zranění už důvěřovat – zdálo se – nedokázala.

Někdo jiný

Ozvala se, zrovna když jsem tvořil Vánoční Speciál. Dárkový magazín pro naše stálé čtenáře i jejich blízké, který má pod stromečkem dodávat energii – a potřebuji se na něj soustředit.

Neviděl jsem ji od dob, kdy jsme oba studovali práva, ale pamatoval jsem ji – pohodářku. K šálku kávy však přišel někdo jiný. “Sklenička,” vyhrkl jsem hned. Zmateně na mě pohlédla.

Říkám takovým lidem skleničky, protože když se něčím podrazem roztříští, nepomáhají omluvy. Skleničky to nespraví.

Skulinkami v netěsnících, byť poslepovaných střepech do ní proudil strach. Změnil ji. Už nebyla sama sebou. Zoufale potřebovala lásku, ale neuměla ji přijmout. Láska totiž potřebuje svobodu. A svobodu u partnera si neuměla...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům