Potkávám mnoho “soudců”. Lidí zjevně tak zkušených, že dokážou rychle odsoudit druhé. Hned vědí, kdo je vinen, a kdo ne.

Rád jim pokládám tuto otázku:

Odsoudili byste otce, který bezhlavě bije své dítě? Horlivě přikyvují, že samozřejmě ano.

A odsoudili byste dítě, bezhlavě bité svým otcem? Udiveně reagují, že samozřejmě ne.

Ale proč, když jde o stejného člověka – když to bité dítě se dvacet let poté samo stalo otcem, vychované s vědomím, že “dítě si zaslouží bití”? Nezapomínejme, že všichni máme historii, a soudíme-li druhé, musíme je soudit s celým životem.

Otec toho bitého dítěte měl také otce, který mohl být v dětství bit. A tak můžeme odvíjet celý řetězec zla, živeného po mnoho generací. A nejen v otázce bití. Třeba i v ponižování, ubírání sebevědomí, manipulování dětí, aby nežily tak, jak by si přály, ale podle rodičů, protože “rodiče jsou přece zkušenější” a “vědí lépe než děti”, co je pro ně dobré.

Vzorec nemilovaného dítěte má mnoho podob. A jak víte z mého magazínu FC, vážím si každého člověka, který ten řetěz zla zastaví. Který si řekne: “Právě proto, jak se ke mně choval můj rodič, se já takto NEBUDU chovat ke svému dítěti.”

Je to ten samý přístup, jako když se potkají dva synové alkoholika po letech a jeden druhého se ptá: “Co děláš? Jak se máš?” První řekne: “Jsem alkoholik. Co jiného ze mě mohlo vyrůst, když jsem měl otce-alkoholika?” A druhý odpoví: “To já jsem zapřísáhlý abstinent. Co jiného ze mě mohlo vyrůst, když jsem měl otce-alkoholika?”

Ano, ačkoli všichni dědíme nebo výchovou přebíráme určité rodičovské vzorce, pořád je to rozhodnutí, jak se k nim postavíme, na nás. Zastavit zlo není snadné. Já nepíšu o ničem, co je snadné. A povím Vám hlavní důvod, proč to není snadné.

Na vině “nemůže” být rodič

Hovořil jsem o “soudcích”. To jsou lidé, kteří mají příliš málo informací na to, aby vynesli ortel, a přece to dělají. V tomto případě, když se naruší vztah rodiče a dítěte a zasedne “soud veřejného mínění”, vždycky je to dítě, kdo sedí na lavici obžalovaných. Hlavně proti matce. V naší kultuře se má za to, že “všechny matky jsou pečující”, že “mateřství je biologický instinkt” a že “všechny mámy své děti bezpodmínečně milují”.

Proto na vině nikdy “není” matka, ale nevychovatelný spratek. Podle “lidového soudu” dítě je to, které odvrhuje matku, a když se náhodou prokáže opak, na matčinu adresu chápavě zazní, že rodičovství je těžké a vychovávání komplikované.

A i když je matka tím, kdo se odcizil nebo i od rodiny odešel (viz případ 9 kroků od spálených mostů aneb Jak se z ,Prosím, vrať se’ stává ,Promiň, už se nevracej’), všeobecně se předpokládá, že jistě vyčerpala všechny možnosti racionálního i emočního řešení, že zkrátka udělala, co mohla, že si zaslouží pochopení a veřejnost na své straně.

Naproti tomu jakmile dítě odejde samo, nebo “je odejito”, je společností vnímáno jako nevděčné, odsouzeníhodné. Připomíná se mu, že bylo živeno, šaceno, mělo střechu nad hlavou, odmalička jistě také lásku a podporu, a “ani to mu zjevně nebylo dost”. A že si nezaslouží nic jiného než hanobení.

Zvláštní paradox. Společnost tak za nemilujícího rodiče mnohdy dokončí její práci.

Mami, tati, jak k Tobě najít cestu?

Kdo čte magazín FC pravidelně, možná si vybaví jeden z hlavních paradoxů mezilidských vztahů: Kdo miluje a...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům