V další základní škole mě přemluvili, abych dětem věnoval hodinu času týdně. Nenosí si na ni žádné učebnice, ani se na ni neučí. Můj předmět je totiž pokaždé jiný a takový, který v žádných osnovách nenajdete. Například tentokrát měla hodina název Úhel pohledu.

“Co Vás, děti, zajímá?” zeptal jsem se.

“Proč jste nás začal učit?” vykřiklo jedno mrně.

Než jsem stačil odpovědět, jak už to u malých dětí bývá, jiné navrhly odpověď místo mě. “Můj tatínek říkal, že určitě pro peníze!” vyhrkl někdo. “Maminka říkala, že nás určitě máte rád,” nabídl další. Usmál jsem se.

“Povím Vám, proč Vás učím. Protože mi je s Vámi dobře. A proč je mi s Vámi dobře? Jednoduchá odpověď. Kde jinde bych našel takovou vybranou společnost?” řekl jsem a začal zcela vážně ukazovat. “Vždyť támhle sedí světoznámý architekt, tamhle špičková lékařka, která zachrání mnoho životů, tady renomovaný matematik, tamhle právnička a tady olympijská vítězka, tamhle vědec, o kterém se budou učit Vaše vnoučata.”

Děti se užasle dívaly po sobě. “Tak mi, prosím, odpovězte, kde jinde bych se cítil lépe a poctěněji než v takové vybrané společnosti?”

Načež jsem dodal: “Víte, mně je čtyřicet čtyři let. Vám teprve osm, devět. Možná už nebudu mít šanci vidět ten nádherný dům, který tamhle Martin postaví, ten zástup lidí, které tamhle Anička uzdraví, nebo tu medaili, pro kterou bude Míšu vyvolávat plné Staroměstské náměstí. Ale já vím, že něco velkého dokážete, a je pro mě čest, že jsem Vás mohl poznat ještě jako děti…”

Jiný úhel pohledu

Vím, že největší bojiště na světě je v naší hlavě. Mám rád vítězné myšlení. To, o kterém bude celé nové vydání magazínu FC Myšlením ke štěstí.

Vím, co dokáže hlava. Jak může člověka srazit i zvednout. Pamatuji si ze školy průzkum štěstí mezi mladými nezaměstnanými (na podpoře) a důchodci (s penzí). Mělo se za to, že obě skupiny se budou cítit stejně, jestliže obě nepracují, obě mají mnoho nevyužitého času a málo peněz.

Ale mladí byli obvykle mnohem frustrovanější. Vadilo jim, že si svou nezaměstnanost vědomě nevybrali, ale byli k ní dotlačeni vnějšími okolnostmi. Psychologové jim tedy poradili, aby nezaměstnanosti neříkali nezaměstnanost, ale období dočasného volna.

Tehdy jsem poprvé pochopil, že věci jsou takové, jak o nich smýšlíme. A že na jednu věc se dá hledět přinejmenším ze dvou různých úhlů pohledu.

Když jsem pak byl v Anglii, řešili tam tři problémy. Lidé si v průzkumech veřejného mínění stěžovali na vlaky, metro a poštu. Vlaky podle nich byly příliš pomalé, metro jezdilo málo a pošta byla nespolehlivá. A vedení společností mělo zjednat nápravu.

Byly to tři nádherné příklady různých úhlů pohledu.

1. případ: vlaky

Aby se zrychlily vlaky Eurostar, bylo do rekonstrukce trati investováno šest milionů liber. Jízdní doba mezi Londýnem a Paříží se opravdu zkrátila o 40 minut.

Jenže pak přišla jedna marketingová agentura s nápadem umístit do těch vlaků mladičké hostesky v krátkých sukýnkách, u nichž...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům