Když od nás odchází milovaný člověk, bolí to. Když ovšem odchází ještě k tomu do míst, ze kterých z fyzického pohledu není návratu, bolí to o to víc. Protože se nemůžeme utěšovat nadějí, že se třeba vrátí, že se třeba znovu uvidíme. Ne, už ne. Už nikdy ne.
Ve své nové knize JáMy spřízněných duší, v kapitole Pravé a levé rameno, ukazuji řešení jednoho z případů, kdy žena ztratila manžela, svou spřízněnou duši. Nedokázala si představit další život bez něj, že by se vůbec ještě někdy usmála, že by dokázala milovat někoho jiného, že by její osud mohl mít ještě nějaký smysl. Byla v klinické depresi, v péči psychologů, „držena nad vodou“, ale „bez sil plavat“. Vlastně i bez chuti žít.
Vrátit jí energii nešlo slovy: „Všichni tam musíme.“ Protože její odpověď zněla: „Ano, ale ne tak brzy.“ Jako v desítkách dalších případů, kdy jsem pomáhal rodičům, kteří ztratili dítě, nebo tisících případů, kdy lidé přišli o blízkou bytost, byť to byl třeba pes. Kapitola Pravé a levé rameno je vhledem ZA tento fyzický svět, ale o tom už v knize.
Jedna z cest
Porozumění životu a smrti jako opačným stranám téže mince se věnuji od dětství. Tehdy jsem seděl u nemocničního lůžka vážně nemocného dědečka, smutný, ale současně i zvědavý. Byl jsem hloupý kluk, a tak mi to nedalo a zničehonic jsem vyhrkl: „Dědečku, jaké to je – vědět, že umíráš?“ Dědeček na mě ztěžka otočil hlavu a k mému zděšení řekl: „A jaké to je, Péťo, předstírat, že neumíráš?“
Každý člověk by měl co nejdřív slyšet, že od okamžiku, kdy se narodil, se jeho život jenom krátí. Rozdíl mezi lidmi je pouze v tom, že někteří mají přesnější informaci o svém konci. To však neznamená, že nemohou přežít ty, kteří žádné zdravotní problémy nemají. Už příští protijedoucí auto může všechno změnit.
Můj přítel, známý psycholog, říká: „Smrti nemá smysl se bát. Bát se máš jen toho, čemu se můžeš vyhnout. Se smrtí se musíme umět smířit. O smrti musíme umět mluvit. Je totiž normální součástí života. Smrt, jako narození.“ Ve své nové knize JáMy spřízněných duší navíc vysvětluji, proč smrt není náš konec a současně proč je prezentována jako náš konec; jak je důležité, aby lidé věřili, že po smrti nic není, že po smrti už nebudou mít čas udělat nic pro svůj život, ale také aby se více zajímali o duševní rovinu svého bytí, která je na fyzickém těle nezávislá. Ale i o tom v knize.
Dnes ukážu jednu z cest, po které je možné jít při vědomí blízkého odchodu milované osoby. Jde o případ, kdy „přesnější informaci o něčím konci“ máme my sami – víme, že nadchází terminální období života člověka, kterého milujeme. Jak přijmout bezmoc, kdy nemůžeme ovlivnit, co se stane? Jak pak přestát daleko těžší období, následující po jeho odchodu? Jaké i dnes netušené odstíny může nabrat chování našeho okolí? Proč můžeme ztratit i mnohem víc než jen tohoto člověka – a je dobré se na to připravit? V čem všem se náš život může změnit? Na to odpovídám za pomoci myšlenek Renáty, která mě před lety seznámila se svým problémem – diagnózou nevyléčitelné nemoci svého muže. Její případ ukazuje jednu z mnoha možností, jak toto náročné období zvládnout. Spíše praktickou a racionální, ale neméně bolestnou.
Dodám, že každý člověk je jiný. Každému může pomoci odlišný přístup. Každopádně, každému může něco pomoci. Na základě Renátina souhlasu publikuji její vzpomínky z deníku veřejně, a to i pro „náhodné“ čtenáře, kteří neznají mou práci, nejsou členy uzavřené skupiny, možná nikdy nečetli ani žádnou mou knihu. Jde o tak citlivé téma, kdy jen chci, aby existovala možnost, že následující řádky pomohou i někomu, komu moje jméno i činnost nic neříká. Protože já nevěřím na náhodu. Náhody neexistují. Stejně jako důvod, proč právě teď někdo zavítal na tento článek.
Výstup na Everest
Renáta, která se právě dozvěděla manželovu diagnózu, měla před sebou tři hlavní cíle:
- Vést si statečně, a to nejen kvůli dětem, ale i kvůli němu; mít sílu i pro jeho klidnější odcházení.
- Pochopit, že nejtěžší nikdy nejsou chvíle před jeho odchodem, ale chvíle po jeho odchodu.
- Uvědomit si, co všechno s takovou ztrátou může být spojeno a že je nutné naučit se pokračovat v životě bez něj.
(Připomenu, že v knize JáMy spřízněných duší ukazuji pozitivní duševní cestu. S Renátou však zůstaneme po celou dobu v pragmatickém fyzickém světě a reálných, praktických problémech).
Prvním užitečným krokem je splynout s nějakým jiným náročným procesem. Renáta si zvolila přirovnání k výstupu na nejvyšší horu světa Mount Everest (ačkoli na ní fyzicky nikdy nestála). Proč mělo smysl právě to? Horolezci Vám potvrdí, že v případě Everestu vůbec nejde jen o výstup nahoru, ale především o následný bezpečný návrat do údolí, v našem případě je výzvou hlavně návrat do smysluplného života po odchodu manžela.
Druhé, co pomáhá, je psát si deník. Povím proč. Pokud jste pragmatičtí lidé, nezvyklí na ochromení negativními emocemi, můžete ztratit své ukotvení v životě a uvědomit si, že najednou existuje něco, co nemůžete vůbec ovlivnit. Mnozí racionální lidé tuto fázi neunesou. Psaní deníku se v mé praxi osvědčilo z několika důvodů:
- Z bolesti pomáhá se vypsat. Rozum je totiž udržen v chodu. Pro psaní je nutné vážit a skládat slova. Psát znamená myslet. Kdo zná mé knihy, tudíž i mou mentální práci s emocemi, ví mé klíčové motto: Buď kontrolujeme my je, nebo ony nás. Nic mezi není.
- Deník je unikátním prostředkem, zaznamenávajícím proces našeho uzdravování v reálném čase. Při zpětném pročítání v pozdější době jde o nezvratný autentický důkaz, čím náročným jsme dokázali projít a co překonat. Říkám tomu proto Deník síly. Jako když si nováček, který zdolá Everest, zpětně čte, jak v sebe nevěřil. Tak se tento nástroj stává zdrojem hrdosti, ale také trpělivosti a pokory v pozdějších náročných situacích života.
- Deník se ovšem může stát také koučovacím prostředkem pro ty lidi, které tato zkušenost, tento proces teprve čeká. Vlastně, něco podobného si ukážeme i dnes.
Renáta dnes říká: „Měli bychom se naučit být vděční za tento den a za všechno, co doposud máme. Protože v jediné chvíli se celý náš život může obrátit naruby.“
Dovolte tedy, ať zvednu stavidla Renátiných myšlenek.
Příprava na výstup
„Vždycky jsem byla nastavená tak, že život je cesta. Cesta, která občas vede do kopců. Občas je více kamenitá. Někdy bychom si ji rádi zkrátili, ale zkratky jsou nevyzpytatelné a ne vždy nám pomohou.
Už než se to stalo s manželem, než přišla ta hrozná zpráva, bylo třeba zdolávat různé kopce – rizikový porod první dcery, opakované zápaly plic u malého synka, vlastní těžší autoimunitní neurologické onemocnění, kvůli kterému jsem se musela vzdát svého vysněného povolání fyzioterapeutky. Dnes ale vnímám, že tyto kopce byly jen přípravou na zdolání mého životního Everestu…
30. červenec. Báječný slunečný prázdninový den. Stěhujeme se. Pak všichni jako rodina jdeme na oběd do blízké restaurace.
Manžela poslední dobou pobolívá hlava. Povídáme si nad obědem, jak se těšíme na nové místo a vytoužené dny volna a nadechnutí. Jenže během vteřiny je všechno jinak.
Jídlo padá na zem a muže postihuje první epileptický záchvat.
Děti posílám pryč, volám sanitku. Pak apeluji na zdravotníky, že to opravdu není normální a že žádám řádné vyšetření.
Snažím se srovnat si myšlenky, co dál. To ještě netuším, že otázka ,CO dál?‘ bude už brzy obsahovat závažné doplňující otázky: JAK dál a KAM dál?
Druhý den nám totiž primář sděluje strašnou diagnózu: zhoubný nádor na mozku.“
Rozhodnutí: Musíme vzhůru
„Proč jsem si vybrala příměr k Mount Everestu?
Protože je skoro nadlidsky náročné v sobě prožívat obří strach, otazníky, a přitom dolovat sílu a podporu pro milovaného muže a ještě pro naše děti.
Ještě více zdrcující bylo, že jenom já ze všech jsem věděla pravdu. Tím myslím CELOU pravdu ohledně prognózy. Ta zněla: V případě operace je vysoké riziko postižení řeči i hybnosti. Bez operace je před mužem pár dnů až týdnů. S operací snad čtvrt roku…
Pravda bolí, strašně bolí, ale zpětně vnímám, že je tím nejlepším pro cestu do dalších dnů.
Už 31. července jsem věděla, že ten pomyslný výstup na Everest bude drsný a bude bolet. Že to dost možná budu chtít sama často vzdát.
Ale také jsem věděla, že mám ve výpravě naše děti, které budou potřebovat moje zkušenosti z předešlých kopců.
A hlavně mám ve výpravě muže, jehož poslední dny musím udělat krásné a vzácné.
Můj vnitřní hlas, moje intuice, o které, Petře, tak nádherně mluvíte, říkal:
Prostě běž, krok za krokem vpřed.
Vpřed. Pomalu. Krok za krokem.“
Členové výpravy
„Nejdůležitější bylo uvědomit si, s kým musím nebo mohu počítat, kdo mi ještě nepřitíží a třeba i pomůže.
Můj muž byl nezbytný člen výpravy. A také vzácný. Ovlivnil mnohé lidi. Měl otevřenou náruč a úsměv pro každého. Moc mi ulehčil v tom, že i když nemoc postupně postihovala centra emocí, povahy, subjektivního i objektivního vnímání, tak neztrácel úsměv, bojovnost, ale také vnitřní strach, aby nám, své rodině, nebyl až moc na obtíž.
Naše kamarádka, hospicová sestra Andy, byla z nás nejzkušenější. Již mnohokrát zdolala různé velehory, když zůstanu v přirovnání. Poslední dny před operací mi pomáhala ujasnit si krizový plán pro případ všemožného vývoje situací. Byla pro mě posilou, jistotou v nejistotě. Naléhala, že takové operace musím prožít s vírou v možný zázrak. Zázraky se přece dějí! Ale přitom mě učila stát nohama na zemi.
Stále nablízku byl i manželův kamarád Honza. Věnoval mu velké nasazení, praktickou pomoc a zároveň lidskost. Až zpětně vnímám, Petře, jak důležité je v životě budovat kvalitní vztahy – a proč se jim v knihách tolik věnujete. Vztahům hlubokým, hodnotným…
Víte, když jdete na Everest, potřebujete po svém boku zralé jedince, kteří sami cestu zvládnou. Kteří si reálně uvědomují, jak náročná, těžká, bolavá bude. Je dar nevyrážet sama, ale taky je důležité nevyrážet s někým, koho budete stále jen vést. Nebo s někým, kdo stále jen opakuje: ,Bude to dobré…’, jestliže víte, že to dobré nebude… Taky nelze jít s někým, kdo má strach už z prvního výškového tábora. Nebo kdo si neuvědomuje náročnost cesty. Nebo kdo není odolný vůči nečekaným změnám. Nebo kdo je pouze zvědav, jak my ostatní budeme všechno zvládat.“
Základní tábor
„Tak jsem si pro sebe nazvala období operace. Manželovi částečně odstranili nádor v hlavě.
Myslím, že moje prožitky se podobají výškové nemoci – přišly únava, bolest srdce, pocit, že se mi rozskočí hlava, oceány slz. Je to jako na houpačce. Naděje, strach. Během těch náročných dnů v sobě člověk objevuje sílu i slabost. A hlavně křehkost lidského bytí. Stačí totiž vteřina a i u silného chlapa může být všechno jinak.
To čekání na zprávu v pomyslném základním táboře trávím vzpomínkami na nádherné společné rodinné chvíle. Láska je jedním ze silných motorů, proč má smysl jít dál i vzhůru.“
Druhý výškový tábor
„Pomyslná cesta k druhému...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům