Příroda nám dala oči. Ale nejen je.
Dala nám více než zrak, protože očima nelze rozpoznat všechno.
Vidět můžeme mnohé důležité, avšak ne to hlavní a podstatné.
Zrakem jsme schopni vnímat formu, ale ne obsah. Vidíme člověka, jenže nevíme, co je v něm. Dokud ho skutečně nepoznáme časem.
Než vyšla kniha JáMy spřízněných duší, lidé si vybírali protějšek často jen podle postavy, vzhledu, majetku. Jejich oči přitahovala barva vlasů, muskulatura, vyhlazená tvář. Ale já jsem se pořád ptal: K čemu je Vám taková volba, když účes jednoho dne prošediví či vypadá, když svalstvo ochabne, obličej zjizví vrásky? Co pak zbude z Vaší spřízněné duše? Bude potom na čase takový protějšek VYMĚNIT za mladší model? A za druhé – co Vám vzhled říká o povaze člověka? Je Vám milejší krasavec, který Vás jednoho dne zradí?
A tak jsem napsal knihu, která není pro oči. Je o tom, jak zjistit, kým skutečně náš protějšek JE. Proč je dobré, tak jako knihu, ani člověka nesoudit podle přebalu, nýbrž jen podle obsahu. Protože, tak jako u zlata, ani ryzost člověka se neměří pozlátkem – tím, co je na povrchu, ale tím, co je uvnitř.
Sedm rozdílů mezi spřízněnou a ne-spřízněnou duší
Spřízněnou duši, jak jednou vejde do našeho života, už nejsme schopni nahradit. Naopak ne-spřízněná duše se jako spřízněná pouze jeví, hlavně zpočátku. Pláčeme pro ni, když nás opustí. Ale časem zjistíme, že její odchod měl svůj smysl. Obvykle po boku příštího člověka, skutečné spřízněné duše, pochopíme, proč to nemělo vyjít s tím předchozím.
Kdy se uklidnit, ztratíme-li protějšek, který jsme pouze považovali za spřízněnou duši? Kdy si otřít slzy a usmát se na svět, protože nás zkušenost se spřízněnou duší teprve čeká? Jak vůbec rozlišit spřízněnou a ne-spřízněnou duši?
Protože od mého živého vysílání Jak najít dlouhodobý vztah mi tyto otázky pokládáte v uzavřené skupině, připravil jsem pro Vás další z mých klubových článků na přání. Číst jich můžete již téměř pět tisíc.
Pokud Vy osobně nebo někdo z Vašich blízkých tápe, zda potkal spřízněnou, či ne-spřízněnou duši, pojďme si objasnit rozdíly mezi nimi bod za bodem:
Nejen Platonovou optikou
Ještě něco k historii pojmu.
Na spřízněnou duši (soulmate) se odkazoval už 400 let před naším letopočtem Platon. Všiml si párového principu na světě.
Podotkl, že když otevřeme oči – ty DVĚ, které máme –, uvidíme vždy systémové dvojice. Dvě uši, dvě ruce, dvě nohy, i nos má dvě dírky, i mozek a srdce mají dvě poloviny. Každá akce má svou reakci, den střídá noc, námaha vyžaduje odpočinek, dobro vyvažuje zlo, i zdraví získává na hodnotě díky nemocem a úrazům, které prožijeme, a pak si zdraví vážíme.
Platon postřehl, jak je už lidské tělo propojené. Když se noha zraní, druhá se ji snaží zastoupit, respektive ruka zraněné noze přispěchá na pomoc. Stejně tak my poznáváme svoji spřízněnou duši nikoli na vrcholu cesty – v době úspěchu –, ale naopak na dně. Tehdy, když si sami s něčím neporadíme; tehdy, když spřízněnou duši nejvíce potřebujeme; tehdy, když skutečného partnera opravdu poznáme. Proto už Platon říkal, že vše podstatné v člověku zůstává očím skryté: Hloubka duše. Velikost srdce. Šíře moudrosti. Síla charakteru.
A tak duše (soul) dostala svůj protějšek (mate). Správnou duši však nelze rozpoznat základními smyslovými orgány: zrakem, sluchem, čichem, chutí, hmatem. Člověk musí zapojit vnitřní cit. Porozumět tomu, proč ho zkušenost s některými ne-spřízněnými dušemi bolí a proč je spřízněná duše opravdu nenahraditelná. Už Platon tak upozornil, že spřízněnou duši nutně nedělá přitažlivý vzhled nebo figura, nýbrž projevy, které vnímáme hlavně duší, a to velmi citlivě.
V souladu s partnerskou psychologií je to těchto sedm bodů, jejichž detailní fragmenty rozebírám i v knize JáMy spřízněných duší (trápíte-li se dlouhodobě ve vztazích, tato kniha by měla patřit k Vaší povinné četbě):
1. znak: Zatímco ne-spřízněné duši vadí nebo je lhostejné, kým jsme nebo chceme být, spřízněná duše naopak podporuje to, kým jsme či chceme být.
První jmenovaná duše (ne-spřízněná) nás v lepším případě ignoruje, v horším soudí, pomlouvá, špiní, uráží. I když vidí to nejlepší z nás, nestačí jí to. Ta druhá nás přijímá takové, jací jsme. Nemá ambice nás měnit. A díky tomu se sami měníme, rozvíjíme, stáváme lepší, ba nejlepší verzí sebe sama.
Není to tak, že by nás spřízněná duše dělala lepší osobou. To MY se jí stáváme. Jako bychom byli Slunce. To také nikdo nesoudí. A proto stoupá výš. Spřízněná duše z nás čerpá teplo, sílu, výživu, tím nám dává najevo, jak jsme užiteční, a tím nás nazpět nabíjí.
Spřízněná duše dokonce chce, abychom byli tím, kým jsme nebo chceme být. Ví, že tehdy jsme nejspokojenější a vydáváme nejvíc energie. Proto nás soulmate inspiruje, proto v nás věří dříve než kdokoli jiný, dokonce v nás někdy věří i tehdy, když se zdráháme v sebe uvěřit my sami.
Platon napsal: „Spřízněnou duší je ten, s kým prožíváme špatné časy raději než dobré sami, s kým jsme raději v bouři než s kýmkoli jiným v bezvětří.“ Spřízněná duše je sama odpovědí na to, proč jsme nebyli úplně šťastní ani sami, ani ve vztahu s někým jiným. Nebyli jsme úplní.
2. znak: Zatímco ne-spřízněná duše je tak komplikovaná, že její činy neodpovídají jejím slovům, spřízněná duše je naopak tak jednoduchá, že dělá přesně to, co říká.
V prvním vztahu se postupem času odnaučujeme naslouchat nebo se o něco hádat. Slova totiž přestávají mít jakýkoli význam. Neodpovídají tomu, co druhý dělá. Jsou horší než nic. Jsou totiž lež. A tak spolu raději mlčíme.
Nechápeme, proč ne-spřízněná duše říká něco, co nesplní. Proč to slibuje? Nechápeme, proč se omlouvá za to, čeho se posléze dopustí znovu. Proč tvrdí, že jí chybíme, když nás nevyhledává. Proč se kaje, že nám chtěla zavolat, když nás nekontaktovala. Proč vykládá, že s námi chce žít, když s námi nežije. Ne-spřízněné duši prostě nerozumíme tím víc, čím víc k nám promlouvá…
Naopak spřízněnou duši chápeme, aniž promluví. Komunikace probíhá nejen ústy, gesty, ale i citem, myšlenkou, vzpomínkou. Jsme tak spjatí, že jakékoli slovo je už čin ve fázi zrodu.
3. znak: Zatímco ne-spřízněnou duši musíme nutit, přesvědčovat a probouzet, aby jí vůbec na nás záleželo, pro spřízněnou duši jsme naopak smyslem jejího života.
Jak připomínám v knize JáMy spřízněných duší, láska není z hmotného světa. Nelze člověka zavřít do cely, aby nemohl odejít, a myslet si, že pak zůstane při nás. Ne, právě uvězněný člověk naopak odchází. Fyzicky může být vedle nás, ale citově už dávno pryč.
Ne-spřízněné duše mohou sedět přímo vedle sebe, a přitom si být na hony vzdálené, nic necítit. A naopak spřízněné duše mohou být na hony vzdálené, a přesto citově spolu. Dvěma soulmate ani žádná síla, ani žádná vzdálenost nezabrání v tom, aby spolu byly. Jak je to...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům