Umíte si představit, že by vám někdo ubližoval, i když vy ho milujete? Ba že by ubližoval i vašemu dítěti?
Jistě si to umíte představit, pokud jste schopni odosobnění – zbavit se projekce a nalhávání, že tak, jak se chováte k ostatním vy, se určitě musejí ostatní chovat k vám. Ne, nemusejí. Oni jsou totiž jiné bytosti s docela odlišnými myšlenkovými spády, potřebami, hodnotami a komplexy. A právě proto se může „proměnit“ i ten, v jehož lásku pořád věříte.
Proč píšu „proměnit“ v uvozovkách? Protože tomu protějšku ani nemuselo přeskočit. Ano, vůbec se nemusel změnit. On takový vždy mohl být. Jen to dovedně zakrýval, přetvařoval se, ale už škrabošku shodil a to, co nyní vidíte, je jeho skutečná tvář. A vy se potřebujete zbavit kognitivní disonance.
Tedy začít vidět věci tak, jak jsou, ne tak, jak si je ve vzpomínkách nebo růžové představivosti malujete. Jinak vás může šokovat, čeho protějšek bude schopen.
Siločára minulosti
Lidé, kteří spadli do toxických vztahů, mohou využít různé formy mé pomoci:
- psané kurzy Jak být psychicky odolnější, Jak ochránit dítě, Jak uzavřít minulost
- knihy Lék pro duši, Protože, L.E.Ž.
Ale také mohou využít Setkání, případně spojeného s konzultací. Jako to udělala Veronika. Přišla zdrcená hned ze tří stran:
- Toxickým agresorem, se kterým měla vztah.
- Nechápavým okolím, které jí stokrát doporučilo „Odejdi“, a když to nedokázala, slyšela už jen „Nač si stěžuješ? Vždyť v tom dobrovolně zůstáváš!“ Tudíž: „Už neobtěžuj, nezatěžuj. Tvoje rozhodnutí je Tvoje karma. Máš, co chceš.“
- Svým vlastním nitrem, které jí samotné neumělo odpustit, že pořád zůstává, že se nemůže vymanit. Zkrátka: Trápila se tím, jak ji partner trápí, jak ji okolí trápí, jak sama sebe trápí.
Přitom – a to je klíčové pochopit – její sebezničující postoj nebyl příčinou jejích problémů, ale následkem skutečné příčiny, která byla v minulosti. Tam se zrodilo její nastavení, které partnerovi dovolilo jí ubližovat, odtamtud pocházel její strach ze samoty, tam vězel její skutečný problém – neschopnost mít se ráda natolik, aby už nezůstávala tam, kde ji a její dítě někdo ničí.
Položil jsem jí jednoduché otázky:
- Proč si vlastně myslíte, že nikoho lepšího nenajdete (jestliže vztahy ve vašem okolí jsou plné lepšího zacházení)?
- Proč se tolik bojíte odejít a být sami?
- Proč se trápíte představou, že útěku budete litovat, že vám protějšek ublíží nebo naopak naopak že ublíží sobě?
- Proč pořád věříte, že se změní?
- Proč se domníváte, že ho nakonec stejně budete chtít zpátky?“
Je to i váš příběh? Nebo někoho vám blízkého? Zažíváte také kognitivní disonanci, vnitřní rozpor, kdy na jednu stranu nechcete vztah, v jakém jste, ale na druhou stranu se ho zdráháte opustit? Také byste se tak rádi vzepřeli, ale současně se toho bojíte? Využijte pomocí, které vám doporučuji. Anebo alespoň přemýšlejte o následujících slovech.
Siločára minulosti
Základním psychologickým zákonem je: „Naše přítomnost je výsledkem naší minulosti.“ To znamená: To, čeho se dnes bojíme, má původ v předchozích zkušenostech, které jsme nabyli. Nikdo tedy nemůže říct, že náš strach je iracionální a mimo realitu. My jsme to zažili!
Tak jako Veronika. Stačilo, aby se při Setkání vrátila v čase zpátky, do vlastního dětství, a spatřila tatínka, který měl identickou roli jako její dnešní partner. Tloukl ji, „když chybovala“, a tím Veroniku učil spatřovat přímou souvislost mezi bolestí (bitím, špatným zacházením obecně) a „její chybou“. Kdykoli tedy i v dospělosti byla bita, poslušně držela, protože byla přesvědčena, že jde o zasloužený trest. „Jsi vším vinná!“ komentoval bití její otec i partner. Před vyděšeným dítětem pak používal obvyklou manipulativní variantu: „Vidíš, k čemu mě maminka donutila?“ Podobná věta, kterou použil Veroničin tatínek, kdykoli ho přistihla jeho manželka, Veroničina maminka. „Vidíš, k čemu mě ta holka svým strašlivým chováním nutí? Bít ji!“ Jako by chtěl říct: „Já nechci, ale musím…“
„Jsem ta špatná.“ Tak se Veronika naučila o sobě přemýšlet. Nenapadlo ji jít na policii. Je-li „špatná“, ještě by se jí vysmáli. Jako malá se snažila jít za maminkou, ale ta ji odbyla. „Nestěžuj si na tatínka. Co špatného jsi prováděla, že tě tatínek musel zbít?“ Platila asociace: zbití dítěte = chyba dítěte. Veronika se tak naučila potlačovat bolest, a to i ve chvíli, kdy její partner začal bít i její dítě. Tlumila bolest v sobě, snažila se to nevidět, jen aby nedošlo k ještě větší bolesti, osamění – a na dominantního muže, který jí říká, kdy se chová „správně“ a kdy „nesprávně“, si zvykla. I na jeho toxické zacházení s ní i s dítětem.
Siločára sebelásky
Při Setkání takovým lidí potkávám nespočet. Všichni mají jedno společné – chybí jim láska. Ta vnější (od někoho) i ta vnitřní (od sebe). Běžnou přirozeností normálního člověka v takové situaci je přestat hledat lásku u zdroje, ze kterého láska dlouhodobě nepřichází. Hledat ho jinde, u jiného člověka, nebo v sobě. Jenže Veronika to nedělala. Jak by mohla, když byla přesvědčena, že si lásku „nezaslouží“, že „není dost dobrá“? Láska zvenčí jí chyběla, ale připadalo jí to logické, vzhledem k tomu, jak „špatná“ je. A proto jí chyběla i láska zevnitř. Jak by mohla mít sama sebe ráda, když „je špatná“?
Setkání pro ni bylo změnou, které zpočátku nerozuměla. Bála se mi svěřit, otevřít. Byla přesvědčena, že i já jí ublížím, že i pro mě nakonec bude „ta špatná“. Jako pro partnera. Jako pro tatínka. Jako pro okolí, které jí už odmítalo pomoci, pochopit ji. Jenže na Setkání nebyla sama. Vždy je tam více lidí, kteří mají nějaký problém s nedostatkem lásky/sebelásky. Posilující pro ně je už to, že nejsou sami. Že o podobném příběhu mohou mluvit s ostatními. Že to tedy nemůže být jen „jejich chyba“.
A tehdy jim položím provokativní otázku:
- Co když to vůbec není vaše chyba? Co když platíte jen za mindráky jiných lidí?
A tehdy se stane „zázrak“ v hlavě člověka. I když z hlediska psychologie to žádný div není.
Siločára rozlišení
Nejzraňovanější lidé mají logicky největší deficit lásky. Tudíž mají i největší potřebu lásky. Tudíž jsou sami vůbec nejsilnějším zdrojem lásky, jen ji nemají vůči komu napřímit. Často ani nevědí, jak jsou úžasní, dobří, hodní a silní, netuší, co v nich dříme. Především že v nich je potenciál lásky. Vysvětlím to:
Jestliže jako dítě slýcháte, že selháváte, jste hloupé a neznamenáte nic, pak o sobě určitou dobu skutečně pochybujete a následně slovům svého okolí už i věříte. A když pak v dospělosti od vlastního partnera slýcháte také, že selháváte, jste hloupí a neznamenáte nic, už nepochybujete, už se Vaše víra změní v přesvědčení. A právě s tímto pocitem přišla Veronika: že jen selhává, že je jen hloupá, že neznamená nic. Já jsem jí ale toto přesvědčení naboural. Podle mě neselhávala, podle mě nebyla hloupá, podle mě mohla pro někoho jiného znamenat všechno.
Když poznáte celý příběh člověka, od dětství až po současnost, přestanete ho odsuzovat, porozumíte mu. Pochopíte kauzální nexus – vztah mezi příčinou a následkem, tedy že jeho přítomné chování má logiku – v jeho minulosti, v jeho prožitcích, v jeho zraněních, která se z dětství doposud neuzdravila, a proto zůstávají stále živá. Právě to dělám při Setkání. Chci, aby se lidé přestali neustále divit svému příběhu, pochopili jeho logičnost a uvědomili si, jakou obrovskou moc třímají v přítomnosti. Přítomnost totiž ovlivňuje budoucnost. Co dnes změníme, to nám zítra přinese ovoce.
- To bylo to první, co se Veronika naučila rozlišovat – minulost od přítomnosti a potenciál přítomnosti pro budoucnost.
- To druhé pak byli lidi. To, že se k ní několik lidí v životě chovalo agresivně nebo bez porozumění, neznamená, že se takto k ní bude chovat každý. Už na Setkání si to uvědomila – že s ní někteří přítomní lidé naprosto cítí, že jí fandí, že jim na ní záleží.
V tu chvíli získala argument, proč se mít ráda. Proč přeostřit z minulosti na přítomnost, potažmo na budoucnost. Proč přestat tolerovat lidi, kteří jí ubližují. Proč přestat používat nálepky jako „partner“ nebo „kamarádka“ a raději se zabývat charakterem lidí. Může být partnerem ten, kdo jí ubližuje? Může být kamarádkou ta, která ji hodí přes palubu?
Desatero setrvávání v jedu
„Proč?“ zněla její hlavní otázka. Nechápala, jak může tak selhávat, být tak hloupá a takové nic, že se neumí vzepřít agresi ve vztahu. Jako by pořád byla ta malá holka, která ví, že dítě tátovi nemůže ránu oplatit, že by bylo ještě víc za zlé, že by schytalo ještě větší lavinu útoků, a to „zasloužených“. Jako by pořád byla ta malá holka, která ví, že „nemůže utéct“, že „ani nemá kam“ a že „musí držet“, protože „si beztak bití zaslouží“.
Přitom z psychologického pohledu je pozadí...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům