“Koukejte na ni,” houkl někdo v parku. Ohlédl jsem se za tím hlasem a spatřil čtyři výrostky, jak z nudy uprostřed letních prázdnin pozorují z lavičky půvabnou slečnu, která právě procházela kolem nich. Patrně ucítila jejich oči na sobě, protože se usmála. Ale jen na okamžik.
– “Jak se může smát? Vidíte ty malý prsa?”
– “Hlavně strašlivej zadek!”
– “A křivý nohy!”
– “Na tu bych nesáhl ani hygienickou tyčí, fuj!”
Načež se pubertálně rozchechtali a začali na dívku pokřikovat. Byl to zvláštní úkaz. Stačili čtyři zaostalí kloučci a té mladé ženě na několika metrech zmizel úsměv a přibyly slzy. Když míjela mě, byl to už někdo úplně jiný. Místo sebevědomí hlava sklopená a v ní myšlenky, které se rojily nesmyslným směrem: “Takže musím přestat jíst! Musím začít chodit do posilovny! Nebo ještě lépe – musím zavolat nějakému chirurgovi, dát si na jednom místě odsát tuk a na jiné místo ho přidat!” Zkrátka: “Musím se okamžitě stát někým jiným.” A to všechno vůbec ne kvůli sobě. Jen kvůli čtyřem nudícím se floutkům, kteří hned, jak dívka zašla, měli jiné téma k pomlouvání. Zatímco v ní už pochybnost zůstala.
Tak snadno lze změnit někomu životu a srazit jeho sebehodnotu. Když to člověk jako ta dívka DOVOLÍ.
Soudy bez porozumění
Ve své knize L.E.Ž. ukazuji, jaké málo dokáže tak moc ovlivnit lidskou mysl. Zažívám to každý den v případech, které ostatně popisuji i v knize.
Ivetu opustil přítel poté, co mu mohly oči vypadnout z dokonalých těl dokonalých slečen na Instagramu. V porovnání s nimi začal Ivetu, svou dlouhodobou a každodenně vídanou partnerku, vnímat jako příliš obyčejnou, všední, a hlavně nedostatečnou ženu – odulou, vrásčitou, plnou přibývajících chyb, rozhodně ne tak atraktivní, jako je většina žen na sociální síti, stačí kliknout.
Když jí to sdělil, Iveta byla naprosto bez sebevědomí. Přitom pohledná žena. Mám s tím osobní zkušenost. Sebepodceňování obvykle plyne z falešných přesvědčení, přičemž ta se v člověku neobjevila náhodou, někdo je člověku vnutil. Já sám jsem měl nádhernou přítelkyni, která však chodila spát nalíčená. Teprve, když jsem usnul, šla se odlíčit. A nalíčit se vstávala díky budíku, nastavenému v dostatečném předstihu před mým probuzením. Já ji tedy nikdy nenalíčenou neviděl. Proč to všechno? Ex-partner jí při dramatickém rozchodu vmetl do tváře, že je odporná a bez make-upu by neměla vycházet. Pro mě to nebyla pravda. Ani pro něj ne. Do očí mi přiznal, že jí to řekl jen proto, aby se jí pomstil za to, že ho ona opouští. Věděl, že ji to zraní. Nevěděl, že ji tím ovlivní na celý život. Ublížit slovem je totiž tak snadné jako sebrat ze země kámen a hodit ho do řeky. Nikdo neví, jak hluboko propadne a zda se ho vůbec podaří někdy vyjmout.
Ve své knize L.E.Ž. přirovnávám pochybnost k semínku, které se uchytí v úrodném záhonu lidské mysli. Začne růst. Z pochybnosti se stane přesvědčení a jistota. Opravdu jsem odporná. Bez make-upu mě nikdo nesmí vidět. Jinak řečeno: Nesmím se přijímat taková, jaká jsem. Nemohu být sama sebou. A to všechno jen kvůli soudům, které neobsahují žádné porozumění.
Dana byla atraktivní padesátnice. Doma však slýchala, že je už moc stará. Manžel s ní odmítal spát. Sděloval jí, že je moc tlustá – tak si nechala odsát tuk. Pak jí řekl, že je moc vrásčitá – tak si nechala aplikovat botox. Pak jí řekl, že je moc umělá – po liposukci a botoxu. Že chodí jako hastroš. A když se začala lépe oblékat, pro koho se jako strojíš? Stejně se nikomu nebudeš líbit. Jsi neatraktivní. Ať udělala cokoli, nebylo to dost.
Mám zásadu: Nesoudím bez předchozího porozumění. Vím, že kdo soudí, ten už potom neporozumí. A kdo porozumí, ten už potom nesoudí. A tak jsem nesoudil ani Danu ani jejího manžela. Chtěl jsem ho vidět. Přišel nesebevědomý muž, který se přede mnou sesypal. Přiznal, že si naopak dobře uvědomuje, že jeho žena JE atraktivní. Zatímco on sám ne. A tak se bojí, že ho žena opustí. “Proto ji ponižuji, aby byla vděčná za mě, že ji vůbec někdo chce – a neodešla.” Vysvětlil jsem tomuto muži, že vadí-li mu větší sebevědomí u ženy, existují vždy dvě možnosti: Buď té ženě větší sebevědomí odebrat, a tím její sebevědomí dostat na svou vlastní nízkou úroveň, anebo začít pracovat na sebevědomí vlastním, a tím nakonec utvořit sebevědomý pár (k tomu je určen kurz Cestou vnitřní síly).
Ve své knize L.E.Ž. tak vysvětluji, že mnohá “naše” přesvědčení vůbec nejsou naše. A mnohé “naše” komplexy plynou jen z komplexů jiných. Jen, prosím, pohlédněte na tento obrázek:
Znám neskutečné množství nespokojených žen. Nespokojených se sebou. Když se zajímám o to, kde jejich nespokojenost začala, zjišťuji, že vyslechnutím něčího zraňujícího názoru. A tyto žen by o tom mohly vyprávět. Kdekdo se může posmívat jejich objemnější nebo útlejší postavě, chybějícím vlasům či jiným problémům. Kdo se však zeptá: PROČ tomu tam je?
Tyto ženy mají zkušenost s muži, kteří na ně posměšně halekají jen proto, že nemají ponětí o onemocněních, kterými trpí. A tak si jejich názvy napsaly fixou na tělo. Někteří lidé napřed soudí a pak se diví, omlouvají, že “to nevěděli”. Vskutku, není nic snazšího než bez porozumění zranit ženu – slovně ji přesvědčit, že nemá žádnou hodnotu. Mnohé ženy k tomu ani jiného člověka nepotřebují – myslí si to o sobě dlouhodobě už samy. Současně není nic těžšího než vracet ženám sebevědomí. Hlavně těm, které nikdy neslyšely, jak úžasné jsou. A proto tomu nevěří.
Pohlédněte ještě jednou na tu fotografii. Ne na anglické názvy nemocí: cukrovka, anorexie, alopecie (vypadávání vlasů), endometrióza (potíže s dělohou) nebo rakovina. Pohlédněte spíše do jejich tváře. Ony se usmívají. Chápete? Ony přijaly samy sebe. Jak je to možné?
Opravdu víš, že Tvůj idol je šťastnější?
Mezi pravidelné odběratele mých kurzů, které jsou zaměřené zejména na práci s vlastním sebevědomím, patří (pro někoho paradoxně) velmi známé tváře. Celebrity. Ty, ve kterých mnozí vidí šťastné lidi a idoly. Skutečnost je ale velmi často jiná, než kterou vidíte na sociálních sítích. Ti lidé právě kvůli floutkům, kteří je shazují, mají problém být sami sebou a žít svůj život. Některým lidem pomůže, když zprostředkuji jejich setkání s takovým idolem. Najednou spatří obyčejného člověka se stejně bolavou duší. Včetně modelek, známých herců nebo zpěváků, kteří také mají svá citlivá místa a kdejaký zamindrákovaný jedinec se do něj snaží co nejbolestněji trefit. Protože jsou vidět.
Kdyby lidé skutečně znali každodenní trápení celebrit, nechtěli by jejich život. A přestali by odmítat sami sebe. Ano, i celebrity mají nějaký svůj vzor, a tomu se snaží přiblížit. Mají o něm velmi zkreslenou představu, nevidí svou vlastní krásu, nechápou, že jsou originál. “Kdyby lidé věděli, jak opravdu vypadám,” svěřila se mi jedna influencerka. Přitom byla krásná, jen jiná, než jak se snaží prezentovat na svém instagramovém profilu. Hosté v kavárně, kde jsme měli sraz, ji nepoznali. Protože byla civilní, naturální, přirozeně nádherná. Ne-manekýna. Přesně, jak jsem si přál.
Miloš Kopecký jednou řekl: “Každá žena je krásná, ale většina o tom neví.” Jen si to představte: Muži zírají na cizí ženy na sociálních sítích, podceňují své vlastní partnerky, zamilovávají se do iluze a pak jsou zklamáni realitou. Něco o tom ví i Helena, pozoruhodná žena, která už před desítkami let založila soustavu obchodů s dámským spodním prádlem a plavkami. Dnes už je na odpočinku, firmu vede její syn, ale ženské...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům