Proč poslepu přeběhne republiku

Zamyslete se, prosím: Když přijdete o svou důležitou přednost, sníží to Vaši hodnotu, nebo zvýší?

Banální otázka, řeknete si možná. Jestliže přijdeme o přednost, ztratíme přece kus své ceny!

Dnes Vám to vyvrátím. ONDŘEJ ZMEŠKAL se ztrátou zraku objevil způsob, jak být ještě užitečnější svého okolí. Čtěte, jeho jméno se Vám vryje do srdce.

Chvíle, která změní život

Ondra se narodil předčasně, v 7. měsíci těhotenství. Měl poškozený sluch a zrak. Na jedno oko neviděl vůbec a na druhé jen částečně, a to ještě s vysokým rizikem, že oslepne úplně. Lékaři varovali: “Musí se šetřit, nesmí podstupovat vyšší fyzickou námahu. Nikdy.”

Znělo to jako úkol pro rodiče Šípkové Růženky. Ochraňovali ho. Bohužel, na střední škole se rozhodl pomoci kamarádům na internátu se stěhováním skříně. Praskla mu sítnice a pozvolna oslepl…

Izolace

Jakmile v jeho životě “zhaslo”, okamžitě pochopil, že ztratil orientaci v prostoru. Přestal být soběstačný v přemisťování se z místa na místa. První skepse byla: “Už nikdy nebudu moci usednout za řídítka motorky nebo volant auta.” Ale pak mu došlo, že problém je mnohem širší: Vesnicí, kde žije, projíždí autobus jen třikrát denně a na vlak to je několik kilometrů. “Jak se vlastně dostanu k lidem?”

Fixujte, prosím, tento pocit. Ondřej ho nezapomněl dodnes, přestože našel dva důležité kamarády, kteří mu pomohli z pasti ven.

Vlevo: “Když se ocitnete v novém prostoru, musíte se prvně naučit trasu. V hlavě totiž nemáte navigaci. Musíte holí oťukat každý bod a najít vodicí linii, abyste nezabloudili a našli cestu také zpět. Jsem jako babiččin chlupatý voříšek, který si také značí každý roh, aby trefil zpátky.” Vpravo: “Slyšíte taky to ticho před bouří?”

Předně asistenční pes. Ten ho vrátil mezi lidi.

A pak, když všichni viděli, jak Ondra ožil, mu přítel jeho sestry navrhl ještě víc: “Začněme spolu běhat!”

Ondra si nejprve zaťukal na čelo, ale to nejspíš proto, aby tento “brouk” věděl, kudy vlézt do jeho hlavy. Té představy se už nepustil. A opravdu začal běhat. Zprvu se psem, pak s Lukášem. Za rok už běželi – maraton po Velké čínské zdi!

“Limity jsou jen v Tvé hlavě, v Tvém přesvědčení, že něco nedokážeš.”

A potom, jak následovaly další závody, maratony – nakonec i Ironmana Ondra dal – si uvědomil ještě něco. Že v běhu je symbolika. “Já se díky němu posouvám.”

Abyste mi rozuměli: Zatímco on běhal, jiní nevidomí stále stáli. Možná uvízli v té pasti, z níž se Ondřej Zmeškal před sedmi lety...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům