Po včerejším živém vysílání o manipulacích ve vztahu jsem řešil kuriózní případ. Neuvěříte, že se něco takového vůbec může stát.

Muž opakovaně zapíral činy, které mu přitom ženou byly objektivně prokázány.

Říkal: “Neznám ji” (a měl ji uloženou v telefonu).

“Nepíšu si s ní” (a odeslané i přijaté esemesky měl uložené v telefonu).

“Nikdy jsem nebyl v tom hotelu” (a platbu za noc s donáškou večeře pro dva na pokoj měl na své kartě).

Zatloukal, a co mě zaujalo, zatloukal pořád. I tehdy, když mu žena byla ochotna prominout. Dokonce i poté, co ho s pláčem opustila. Zatloukal dál.

Ona to nechápala: “Jestli zapíral proto, aby zachránil náš vztah, proč zapírá i poté, co náš vztah skončil? Proč mu tolik záleží na tom, aby si všichni mysleli, že on nechyboval, když nyní naopak všichni vědí, že nemá pravdu? Je to nějaká porucha?”

Síla a slabost

Psychologie zná dva extrémní typy lidí. První, když dojde na střet, vidí chybu primárně v sobě. Druhý typ, když dojde na střet, naopak vždy vidí chybu primárně v okolí. Pozoruhodné je, když se oba typy sejdou v jednom vztahu. Pak, dojde-li například na nevěru, se uděje tento dialog:

Podvádějící: “Stejně to byla Tvoje vina.”

Podvedený: “Stejně to byla moje vina.”

A ten dialog probíhá nejen slovně, klidně i v tichu vlastního přesvědčení.

Psychologie těm typům říká silný a slabý. Jak píšu ve své základní knize 250 zákonů lásky (tu můžete mít nově v rozšířené a aktualizované verzi, doplněné o víc než 20 stran), vztah je jako řetízek – nevydrží tam, kde selže nejslabší článek. Silný člověk unese chybu, převezme na svá bedra i tu, které se nedopustil. Slabý na to nemá sílu, ba ani přiznat tu chybu, kterou způsobil.

Když se v takovém vztahu potká silný člověk se slabým, spor má obvykle rychlý průběh: Oba se shodnou na vině toho silnějšího. Silný to udělá proto, že mu je vztah milejší než objektivní pravda. Ta žena se však ptala: Proč to udělá ten slabý? A proč takové vztahy dlouho nevydrží?

Povím Vám to. Stejně jako to, proč je tak těžké přiznat svou chybu. Ale proč je to důležité.

1. Proč je tak těžké přiznat chybu

Jedno si vyjasníme hned. Ať máme sebelepší záměry a vynakládáme sebevětší úsilí, občas se prostě všichni mýlíme. Jenže vzniklé chyby mohou být těžko stravitelné. Proto je máme sklon raději opakovat, než abychom si přiznali, že tudy ne.

Kdybychom si mohli vlézt do mozku, viděli bychom svítit pokyn: Hledej důkazy, které potvrdí Tvé přesvědčení. Toto je důležité. Vysvětlím to.

Když řídíme a ťukneme do jiného auta, máme sklon nejprve tvrdit, že byla chyba druhého řidiče i že ten škrábanec na jeho nárazníku tam určitě byl už předtím. Proč tohle děláme?

V psychologii se mluví o kognitivním nesouladu. Jde o stres, do kterého se dostáváme v okamžiku, kdy musíme čelit dvěma protichůdným myšlenkám. První vzniká tak, že o sobě máme nějaké přesvědčení. Třeba že jsme chytří, šikovní, bezchybní. Pokud tedy do někoho ťukneme autem a on se do nás ještě pustí, zažijeme kognitivní nesoulad. Nerozčílí nás ani tak samotný fakt srážky, ale to, že musíme čelit nesouladu svého přesvědčení s fakty.

Jinými slovy: My všichni nepochybujeme o tom, že co si myslíme o sobě, je pravda. Je-li však toto přesvědčení nahlodáno důkazem, že něco z naší strany nebylo až tak chytré, šikovné a bezchybné, dostáváme se do konfliktu s vlastním sebevědomím.

Tento kognitivní nesoulad bolí. Zahnat ho můžeme jen dvěma způsoby:

• přijmout důkaz a změnit své přesvědčení o sobě
• nepřijmout důkaz a ospravedlnit své jednání

Hádejte, čemu dá přednost silný člověk? A čemu slabý?

Povím Vám dva zajímavé příběhy.

• 21. prosince 1954 mělo dojít k záhubě Země. Tvrdila to jedna náboženská sekta, která vybírá od svých členů desátky. Ty, kteří řádně platí, měl v předvečer apokalypsy spasit létající talíř, který se snese na Zemi. Jenže se nedostavily ani talíř, ani apokalypsa.
• Co myslíte, že to udělalo se sebevědomím těchto fanatiků? Nemýlíte se, pokud sázíte, že se ještě utužilo. Událost totiž potvrdila, že má smysl platit desátky. Jen díky nim se Bůh v poslední chvíli rozhodl Zemi ušetřit, a nyní je tedy potřeba platit ještě víc peněz, jinak dojde k ještě horší apokalypse…

A druhý příběh?

• Divoši jednoho kmene, který jsem navštívil (popisuji v novém vydání magazínu FC Jak pracovat se stresem), věří, že dokážou přivolat déšť zvláštním rituálním tancem. A mají pravdu. Tancují totiž tak dlouho, dokud nezačne pršet.

V obou případech dochází k tomu, že se lidé vyrovnávají se svým kognitivním nesouladem tak, že si ho nějak ospravedlní ve směru svého přesvědčení. Proč to dělají? Prostá odpověď: Protože kognitivní nesoulad je nepohodlný a my všichni jsme pocitově motivováni k jeho ukončení.

Vysvětleme si však, co z dlouhodobého pohledu způsobuje zapírání chyby a proč je ve vztahu tak důležité vinu uznat.

2. Proč je tak těžké přiznat chybu ve vztahu

Druhou možností, jak snížit kognitivní nesoulad, je uznat chybu, změnit přesvědčení, které máme o sobě, a přehodnotit osobní postoj. Tento přístup se zdá konstruktivní – s přiznáním můžeme spíše chybu napravit a neopakovat, zatímco nepřiznáním odsuzujeme sami sebe k zacyklenosti v této chybě. Život je moudrý učitel. Látku, kterou jsme se nenaučili, nám prostě pořád opakuje.

Jenže toto je uvažování silného člověka.

Slabý to vidí jinak. A pokud se s někým slabým právě teď potýkáte, pochopte toto:

Omluvit se za chybu znamená přijmout vinu za kognitivní nesoulad, což je nepříjemné. Silní lidé sice pak mluví o úlevě a zasmání se sama sobě, ale podle studie sociálních psychologů lidé, kteří se odmítnou omluvit za vlastní chybu, mají poté více sebevědomí a pocitově mají věci víc pod kontrolou než ti, kteří svou chybu uznali. Toto ještě rozvedu.

Slabí lidé uvažují tak, že když přiznají svou chybu, dají významnou moc příjemci této omluvy. Uvažují takto:...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům