Vnímáte toxickou dobu, plnou oslabujících nejistot?

Vidíte, a to jste dospělí. Máte kritické myšlení – schopnost zpochybnit realitu nebo toxická tvrzení. Disponujete více zkušenostmi než děti. Ale co mají dělat ty, když teprve začínají v tomto chaotickém světě? A co máte dělat Vy s nimi, abyste posílili jejich pozitivní schopnosti a dovednosti a lépe je vybavili do složité doby?

V mých FC Kurzech se vydání za vydáním věnuji řešení konkrétních problémů na bázi psychologie, psychoterapie a psychoimunologie, což je obor, který prokazuje přímou souvislost mezi stavy lidské psychiky a imunity. Čím větší, delší, chroničtější je stres nebo strach, tím oslabenější je organismus. Záleží Vám na psychickém i fyzickém zdraví Vašich dětí? Zbytečná otázka. Samozřejmě, že záleží. Ale co pro něj ještě můžete udělat? Co je ve Vašich vlastních silách? Vysvětlím Vám to. Zvládnete to. A víte, co je úžasné? Že ta cesta posílí i Vás.

Jak to NEdokázat

Z mého FC Kurzu Cestou vnitřní síly víte, co člověka nejen posiluje, ale i oslabuje. Máte-li džbán, který chcete naplnit, nestačí jen dolévat, ale také se přesvědčit, zda někde nemá prasklinu a dolévaná tekutina tudy neodchází. V procesu posilování dítěte jsou tři základní komplikace:

1. Toxická rodina. Jde o prostředí, ve kterém dítě nezná pozitivní příklad. Je mu jen připomínáno, jak je nedostatečné, neúspěšné, neschopné. Nezná podporu, povzbuzení, pozitivní motivaci. Chyba je selháním, nikoli předpokladem ponaučení. Neúspěch je důvodem k trestání a bolesti, nikoli součástí cesty k úspěchu. Není-li dítě vedeno k tomu, že kromě prohry existuje také výhra, může mít dojem, že lepší cesta (pro něj) neexistuje.
2. Negativní vzor. Rodič je dominantní učitel dítěte. To on mu nastavuje vzorce myšlení a chování. Dítě se totiž učí zpočátku tím, co vidí, a to považuje za normální. Děti určitě nejsou dokonalé v poslouchání, ale napodobování rodičů. Jejich slova přejímají jako automatickou pravdu a přizpůsobují jim své nastavení. Lakonicky řečeno: Co je normální pro rodiče, je normální pro dítě bez kritického myšlení. Pamatujme si: Rodič ukazuje dítěti, co je normální. Z nezdravých kořenů nemůže vyrůst zdravý strom, natož plodit zdravé ovoce.
3. Nerealistická očekávání rodiče. Tento bod zastřešuje předchozí dva. Nenaplňuje-li dítě očekávání rodiče z prostého důvodu, že očekávání rodiče převyšuje možnosti dítěte, bývá rodič vůči dítěti automaticky negativní a vytváří mu toxické prostředí, které dítě oslabuje a ještě více zhoršuje jeho podmínky. “Nula, víc nejsi!” I to se pro dítě stane pravdou.

Být dítěti špatným rodičem nedá příliš práce. Stačí ho srážet. To zvládne každý slabý člověk. A v klubovém prostředí, založeném pro možnost Vašeho i anonymního sdílení Vašich těžkostí, mi často svěřujete, že právě tak – slabě – se někdy cítíte, například po hádce uvnitř vztahu nebo vinou vlastní osamělosti a bezmocnosti. Jak pak být lepším rodičem? Jak vytvářet prostředí, kde se s dítětem můžete vzájemně podpořit? Jak být dítěti lepším příkladem? Jak se nedat ovládat negativními emocemi a být daleko více asertivní i vůči toxickým protějškům v práci, rodině? Jak v negativním rozpoložení dokázat sám přiznat chybu a přehodnotit svá očekávání, třeba i ta nespravedlivá vůči dítěti? Jak se postarat o dítěti, když mi dává problém postarat se i o sebe?

Pojďme si objasnit krok za krokem pět pilířů a deset benefitů pozitivní výchovy – takové, která dodá radost a energii nejen dětem, ale i Vám:

5 pilířů pozitivní výchovy

Psychologie práce s dětmi využívá tyto pilíře:

1. Modelování

Hráli jste si někdy s malým dítětem na schovávanou, a potom jste si prohodili role? Tak jste si mohli všimnout, že malé dítě dělá všechno po Vás. Nasává všechno, co děláme sami. Naše skutky tedy mají přímý dopad na to, jak se pak dítě samo chová.

I když si to nepřipouštíme, malé děti nás nepřetržitě pozorují. Jsou naším zrcadlem. Proto, i kdyby nás “momentálně nesledovaly”, jednejme pořád tak, jako by měly špičaté uši a jejich oči viděly až za roh. Pokud totiž chceme, aby si dítě rozvíjelo dobré návyky, potřebuje, abychom mu je předváděli. Děti prostě rozvíjejí takové chování, jaké se učí ve svém prostředí.

2. Hraní

Malému dítěti hry pomáhají rozvíjet se po kognitivní, společenské a emoční stránce. A rodičům hry umožňují spojit se s dítětem, sdílet s ním (k důležitosti sdílení se ještě vrátím).

Podle sociální psychologie jsou nejlepší kontaktní hry, například:

• vyprávět dítěti pohádku, a pak ho požádat, ať vypráví svou
• společné stolní hry
• společné skládání puzzle
• loutkové divadlo, které hrajeme nejprve pro dítě, a pak ho dítě hraje pro nás
• hra na školu: ať je dítě učitel a my žák

3. Socializace

Toto je v moderní době opravdová výzva. Dospělí jsou někdy i bez lockdownů uzavření, schovaní do bublin svých sociálních sítí, telefonů a tabletů. Děti pak často dělají totéž – žijí virtuálně.

Psychologové varují, že je nutné ukazovat jim SKUTEČNÉ ŽIVÉ prostředí. To totiž funguje jinak. Do očí Vás málokdo urazí, na internetu se však snadno stáváte fackovacím panákem pro slabé a zakomplexované. Děti jsou nejčastější obětí kyberšikany, a mají pak zkreslený pohled na život. Reálný svět je totiž úplně jiný.

Venku je možnost zažít štěstí. Venku je šance rozvíjet a udržovat skutečné přátelské vztahy, které dětem pomáhají zlepšovat se. Děti, které žijí více venku, mají obří náskok ve společenských dovednostech, emoční inteligenci a kognitivním (tvůrčím) rozvoji. I kdyby to měla být jen hodina na dětském hřišti nebo v parku, dejme hlavně malému dítěti příležitost poznávat skutečný svět a skutečný život. Nezůstávejme s ním doma, i když je to pohodlné, hlavně v raném věku.

Jak zdůrazňujiv FC Kurzech, zaměřených na výchovu silných potomků, malé děti se potřebují učit sdílet, poznávat, kdy je vhodné slušné chování a kdy asertivní. Internet je pro děti těžkou prověrkou, jde o umělé prostředí s vysokým procentem slabých lidí, jejichž předstíraná síla končí s vypnutím počítače či mobilu a návratem do jejich reálného světa.

Pamatujme si:

• Pozitivní výchova vytváří pozitivní emoce a zvyšuje sebevědomí jak v dítěti, tak v rodiči, tedy ne jen v dítěti.
• Jednou se můžeme ohlédnout zpět s myšlenkou, že jsme něco ve výchově měli udělat jinak, a už to nebude možné.
• Dětství je strašně krátké, ale ovlivňuje celoživotní návyky potomka, ba i jeho vlastních dětí.

Máme obrovskou moc. Ale i zodpovědnost.

Proto, prosím, přemýšlejme i nad dalšími dvěma způsoby:

4. Mluvit a naslouchat

VŠICHNI TO VÍME ZE SVÝCH VLASTNÍCH VZTAHŮ! Abychom udrželi blízký a pozitivní vztah i s dítětem, potřebujeme, aby se dítě cítilo ve vztahu pohodlně a důvěřovalo nám, tedy vědělo, že se nám může svěřit, kdykoli jen bude chtít. Je enormně důležité, aby nás chápalo jako vstřícného parťáka.

A nyní to nejtěžší: Učme se aktivně naslouchat, kdykoli za námi dítě přijde a mluví k nám. Povzbuzujme své dítě, ať pokládá doplňující otázky. Je to jediná šance, jak vytvořit jeho pozitivní přístup k nám nejen teď, ale i do budoucna.

Začněme nejpozději hned, pokud to je vůbec ještě možné.

5. Pozitivní vztah s partnerem

Z mého FC Kurzu Cestou vnitřní síly víte, proč lidí fungují na principu zrcadlení. Co člověk vidí či slyší v bezprostředním okolí, to vnímá jako normální. Dětský mozek se učí přizpůsobováním.

Pro vztahový život dítěte (kamarádi, v budoucnu partneři) je klíčové, jak my sami umíme modelovat partnerství – jak dokážeme řešit vzájemné problémy. Způsob, kterým spolu partneři jednají a zda si jsou v problémech nablízku, má fatální pozitivní nebo negativní dopad na dítě, ať už si o tom myslíme cokoli.

Co malé dítě vidí, to považuje za normální. Je-li vystaveno nějaké zprostředkované formě emočního násilí a vydírání (mezi rodiči), má to nesmírně negativní dopad na to, jak nejen v té chvíli, ale i v budoucnu přemýšlí a jak se cítí. Mnoho dětí ze špatných vztahů provádí sebepoškozování, nemá sebevědomí, neví si rady v životě a má potíže obstát v partnerských vztazích. Neví, co je správné, protože příklad, který mu rodiče ukazovali, byl špatný – vedl k záhubě vztahu.

Denně v klubovém prostředí pracuji s množstvím dospělých lidí, kteří jsou bohužel důsledným produktem svých rodičů. Mají potíže se zažitými rodičovskými vzorci, bojí se chyby, odmlouvat, nemají sebevědomí ani schopnost vzdoru, mají strach říct NE, neumějí si nastavit osobní mez, špatné situace považují za sice bolestivé, ale za “nutné” a “normální”. Proto jim i pomocí knih Protože, L.E.Ž. nebo Čtyři prány štěstí ukazuji cestu, jak začít pozitivně rozvíjet partnerský vztah, nebo i...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům