Máte děti? Napadlo Vás někdy, co jim vlastně běhá hlavou, do které nevidíte?
Máte přátele, kteří se i v potížích smějí, a občas se bojíte, jestli úsměv není jen fasáda, která překrývá skutečné trápení?
Kolik je vlastně v lidech bolesti, o které nemluví a nikdo druhý neví?
S kolika problémy se lidé zdráhají svěřit někomu dalšímu?
Když jsem nové vydání magazínu FC věnoval sebehodnotě, sebejistotě a sebepřijetí, měl jsem před očima jednu vzpomínku. Zhroutil se chlap jako hora. A když jsem mu pomáhal několika sezeními, došlo mi, jak to na pohled silní lidé mají těžké. Nikdo se jich totiž nezeptá, jestli něco nepotřebují.
Víme vůbec, jestli něco nepotřebují lidé kolem nás? Myslím ty nejbližší – rodiče, děti? Co když to, že se s ničím nesvěřují, neznamená, že nic nepotřebují, ale jen to, že si o pomoc nedokážou říct?
Dnešní příběh nechť je mementem. Začíná ve třinácti letech. A unikl všem blízkým KAROLÍNY ČMIELOVÉ.
1. část: Všem na obtíž
Byla v sedmé třídě základní školy, když poprvé zaznamenala zvláštní negativní projevy. „Sama sebe jsem začala poškozovat. Třeba ve škole kružítkem. Nebo jsem doma sáhla po žiletce. Neuměla jsem si vysvětlit proč, ale cítila jsem, že to musím udělat.“
Karolína totiž vyrůstala v prostředí, kde se děly dvě věci:
- rodiče se denně hádají
- rodiče žijí odděleně
Jak je to možné? Ačkoli se totiž její rodiče rozešli, nadále bydleli ve stejném dvojdomku. „Mamka byla v takové konstelaci hodně nešťastná, ale chtěla mi umožnit, abych nadále měla taťku nadosah. Být to jen na ní, určitě by nezůstávala. Vlastně se mi obětovala.“
Jako problém to vnímal i táta. A třináctiletá Karolína si to neodpustila. „Připadala jsem si všem na obtíž, nechtěná a že já jsem zdrojem jejich potíží.“ A tak začala sama sebe ničit…
„Sice jsem měla starší sourozence, ale na tohle jsem byla sama. Sama na sebeodmítání, sama na sebepoškozování, sama na pocit, že se s tím nemám komu svěřit, a vlastně že bych se nikomu ani svěřovat neměla.“ Už takhle přece „byla na obtíž“…
„Pak, jak jsem rostla a rozšiřovala si obzory, mi došlo, že trestat se mohu i jinak než jen s pomocí předmětů. Třeba mohu přestat jíst. Ostatně, pořád jsem na sobě hledala, v čem jsem špatná. Jak se pubertou tělo začalo měnit, připadala jsem si tlustá a byla přirozeně nespokojená. Takže se to hodilo…”
2. část: Pořád dokola
Spadnout do anorexie bylo snadné. Stačilo zkoušet všeobecně populární diety.
„Všechny byly různé, ale vlastně stejné. Pokaždé byly založeny na tom, že se má jíst dokola to samé. Proto mi nakonec vždycky bylo špatně.“ A dodává: „Myslela jsem si, že je mi špatně z toho, co jím. Nenapadlo mě, že je mi špatně z toho, co nejím. A tak jsem jedla čím dál míň, abych to, co mi vlastně nechutná, nemusela jíst.“
Stala se gumovým míčkem, který narazil...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům