“Co když…?” Jedna z nejmocnějších myšlenek. Říká se jí domněnka.
Stačí si ji připustit a ucítíte bolest uprostřed prsou, tam, kde je solar plexus a jádro duše. Tam bolí zrada. I ta, která se vůbec nestala.
Co když je teď s někým jiným? Co když jsou si velmi blízcí? Co když…? – doplňte cokoli. Všechno může být pravda. A hlavně – pokud si to myslíte, už to pro Vás pravda je.
Vinen!
Moje kamarádka byla skvělá podnikatelka. Do chvíle, než jí jiná žena svěřila, že když byla na cestách, její muž si užíval s jinou. “Vy máte partnera?” otázala se mé kamarádky v tom vlaku. Kamarádka: “Ano, ale my se milujeme, my bychom se nepodvedli.” Žena se hořce usmála: “To jsem si také myslela…”
“Co když?” To miniaturní zanedbatelné semínko, které každý podceňuje, najednou zapadlo do kamarádčiny mysli. A tam začalo klíčit a růst. “Co když má ta žena pravdu?” Kdykoli se vrátila k partnerovi domů, zdálo se jí, že opravdu musel být nevěrný. Vždyť se choval tak podezřele…
Poprvé kamarádku čekal doma pugét (“jasné znamení špatného svědomí”)! A podruhé žádný pugét na stole nebyl (“jasné znamení, že už mě nemiluje”)! Obojí je přece podezřelé!
Podezřelé bylo i to, když si v ložnici vypnul telefon (“nechce, abych věděla, když mu napíše”), nebo když si ho naopak celou noc nechal zapnutý (“asi čeká důležitou zprávu od ní”).
Podezřelé bylo i to, když přišel dřív z práce (“byl tam vůbec?”), nebo když naopak přišel později (“zdržel se u ní!”).
Samosoudce
Podezřelé bylo vše, co říká, i vše, co říká; vše, co dělá, i vše, co nedělá. Ne, to už nebylo podezření, to byla jasná vina!
Nesešla se žádná porota. Rozsudek byl vynesen i bez výslechu. Jen v její hlavě. “Když mi dělá tohle, tak já mu začnu dělat totéž!” zněl odhodlaný ortel. Oko za oko, zub za zub.
Tak se začal hroutit vztah, který do osudné cesty vlakem prakticky neměl problém. Stačilo vyvolat představu. S představou domněnku. S domněnkou podezření. S podezřením “mít pravdu”.
Jak píšu v magazínu FC, naše názory jsou pravda. Naše pravda. Pro své pocity jsme schopni se do krve pohádat, zničit přátelství, protože čemu věříme, to je naše přesvědčení, náš fakt. Objektivní pravda, pravda universa, není pro subjekt vůbec důležitá. Je Zeman dobrý prezident? Každý máme svou pravdu. A jakákoli jiná neexistuje.
Lidé neradi mění své názory. Neradi se dávají přesvědčit o opaku. I kdyby jejich pravdu někdo postavil na hlavu, hledají způsob, jak si svou pravdu přesto odůvodnit, případně jak napadnout toho, kdo “mi vzal mou letitou iluzi”.
Nevěra, kterou si představujeme, je prostě fakt. A není to problém jen mýlícího se jedince. Je to problém celého vztahu.
Když se domněnka potvrdí
Bylo mi dvacet let, když jsem stál na železničním mostě a chtěl ukončit život. V deníku mé přítelkyně jsem objevil pasáž, popisující její nevěru. A co mě nejvíc ranilo, zamilovaně.
Jak jsem tak stál na zábradlí a čekal, kdy zaslechnu vlak, zaslechl jsem něco jiného. Divný hlas. Říkal: “Co to vlastně provádíš? A komu vůbec?”
- Proč chci trestat ji, když je to její život? Copak je ona můj majetek?
- Proč chci trestat sebe, když jsem neprovedl nic špatného a nechybí mi nic, jen člověk, který mě ocení lépe než...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům