Často se u lidí potkávám s přesvědčením, že „kdo miluje, ten neodejde“.
Nejenže je mylné, ale může osudově mrzet: Člověk je totiž schopen odejít, i když miluje.
Odejde ovšem ne proto, že by už nemiloval, ale pokud bolesti, kterou musel ve vztahu absorbovat, je už příliš – nesnesitelně. Co je nesnesitelné, to totiž nejde déle snést…
V knize Nový začátek, která ukazuje, jak začít „nový život“, když vám ten dosavadní nevyhovuje, zdůrazňuji, že je nutné všímat si ve vztazích nejen objemu dávané lásky, ale také objemu dávané bolesti. Někdy totiž takové bolesti můžete čelit i vy. A ten, kdo vám bolest způsobuje, si to ani nemusí uvědomovat nebo připouštět.
Může žít v iluzi, že způsob jeho chování je normální. Ano, pro něj může být. Ale pro druhého, pro vás samotné, ne. Pro vás může být způsob jeho chování naopak velmi nenormální. Ubližovat vám. A i když ho milujete, může se stát, že jednoho dne už nedokážete jít dál. Už toho máte dost.
A pak se stane, jako nedávno, že mě navštíví „překvapený“ člověk. „Odešla ode mě, přitom já si nejsem ničeho špatného vědom.“ Stačí však jít po časové niti zpátky a stěžovatel „objeví“, že jeho milující protějšek dával už dlouho svou prožívanou bolest najevo. Stačilo podcenit jeho slova, posléze přehlížet jeho mlčení a najednou je protějšek pryč.
Samozřejmě i pak lze o vztah usilovat, vrátit ho, zachránit, ba i zlepšit. Nicméně lepší je zbytečnému odchodu milujícího člověka předejít. Pro ilustraci uvedu sedm varujících situací:
1. Žije v nekonečných Co když?
Kde není komunikace, nedostává protějšek odpovědi a musí si vytvářet své vlastní domněnky. Jsou-li spojené s negativním rozpoložením, dostávají podobu pochybností až katastrofických vizí.
My o tom vůbec nemusíme vědět. Stačí, že našemu protějšku někdo vložil broučka do hlavy. „Co myslíš, že touto dobou dělá? Co když si užívá nevěru?“ Semínko, které se vytrvalým zaléváním v hlavě změní v plod. Výsledkem jsou různá negativní CO KDYŽ typu: Co když mě druhý nemiluje? Co když přemýšlí o odchodu? Co když mě srovnává s ex-partnerem? Co když to mezi ním a ex-partnerem je zase při starém?
Spojení „co když“ oznamuje, že člověk tone nikoli v realitě, ale ve fantazii. A ta má jeden rys. Představivost je totiž bezbřehá, bezmezná. Člověk si dokáže vizualizovat cokoli. I to, co není a ani nemůže být pravda. Ale v jeho mysli to pravda začne být. Čemu člověk věří, to je jeho pravda. A tak se z pouhé pochybnosti stane přesvědčení, které už protějšku nikdo nevymluví. Ani vy ne.
2. Příliš dlouho necítí pochopení nebo respekt
Více než týden řeším příběhy jako z blázince. Potomek řekne rodiči: „Pokud v prezidentských volbách upřednostníš pána X, už nikdy neuvidíš svá vnoučata.“ Anebo: „Zvolíš-li pána Y, uteču z domova, protože pán Y chce válku a aby mě zabili na frontě.“ Nevím, kde se tyto dementní manipulace vzaly, ale vím, že likvidují vztah za vztahem. Jako by se lidé zbláznili. Jako by zapomněli, že žijí v demokracii, v pluralitě názorů. Že je v pořádku, když mají lidé různé pohledy, protože lidé JSOU různí. A to jediné, co potřebují, je pochopit se anebo alespoň tolerovat jiný názor.
Přesvědčit druhého, natož násilím, o svém názoru jako o jediném možném není demokracie. Nutit všechny, aby smýšleli stejně, je totalita. A totalitní vztahy, i rodinné, nemohou vydržet, neboť jsou proti přirozenosti člověka. Proto komunikace neznamená vyhrožovat, vydírat, manipulovat, ponižovat, zastrašovat, ale snažit se porozumět, a pokud nerozumíme, tak alespoň respektovat.
Lidé činí svá rozhodnutí v závislosti na svých potřebách a hodnotách. Všichni nejsme ve stejné situaci. Někdo je soběstačný, jiný je závislý na druhých. A když nedokáže být mír ani v rodinách, pak těžko bude ve světě.
Má-li protějšek, dítě nebo příbuzný jiný názor, neznamená, že je horší a my lepší. Znamená to jen, že je jiný. A my si musíme zvážit, zda jsme s ním natolik kompatibilní, abychom si byli ochotni a schopni porozumět, nebo se alespoň ctít, tolerovat a respektovat. Pokud ne, je náš vztah nemožný.
3. Cítí, že ho vyčerpáváme, i když jsme vzdáleni
Strach. Stres. Pocit ohrožení. Toto je příběh dětí, které, zvláště v citlivém věku, nesnesou vedle svého rodiče nového partnera. Jejich neštěstí a slzy komplikují život i samotnému rodiči, který jako by byl nucen nemít vztah, respektive stavět dilema způsobem buď já a vztahové štěstí, nebo dítě a neštěstí. Přitom stačí, aby i děti byly pochopeny a respektovány, potažmo uvedeny do reality, ve které budou samy chápat a respektovat druhé.
Děti, které necítí pochopení a respekt, mohou mít potřebu takové prostředí opouštět (viz článek Proč děti, které dostávají „všechno“, mají pocit, že jim rodiče nedávají nic). Což pak vede k pocitům viny u rodiče, potažmo k obviňování jeho nového partnera. „Nebýt tebe, dítě mi z domova neuteklo.“
Nicméně sem patří i vztahy s manipulátory, sobci a slabochy. Urážlivé chování a citové vydírání dokáže vyčerpávat i na dálku. Typicky: Musíme-li odjet na služební cestu, slýcháme pak výčitky a milostné konstrukce svého partnera. Stejně jako když se rozhodneme udělat si čas pro sebe a protějšek nám to „oslazuje“. Pak ho můžeme milovat, ale současně i nebýt schopni s ním vyjít.
4. Připadá mu, že zakrýváme důležitá fakta
Může to být pravda, že něco zakrýváme. Ale nemusí. Může to být jen dojem partnera, výsledek jeho domněnek, vzniklých i na základě minulých špatných zkušeností. I toto je ukázkou moci lidské představivosti.
Při setkáních se mnou často opakujete podobný příběh: „Můj partner je v kontaktu se svou ex-partnerkou. Bojím se,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům