Něco se děje, jen netušíš přesně co. Cítíš to, ale nedovedeš to slovy pojmenovat. Zkrátka: Přestává to být jako dřív.
Zpočátku si myslíš, že je to jen přeháňka. Jen špatná nálada, kterou si protějšek odněkud přinesl. Ale z výjimky se stává pravidlo, nová norma, zvyk. Vyhasla jiskra? Ochladl zájem? Je v tom někdo třetí? Vnímáš víc (možné) následky než příčiny. A tak ani nemůžeš přítomnost opravit. Jak by se Ti to mohlo podařit, když ani nevíš, kde začít?
Když jsem vytvořil tištěný kurz Jak nevyhořet, měl jsem na paměti všechny zbytečné rozvraty vztahů. Zbytečné proto, že jim šlo předejít, a hlavně že příčiny ani nebyly uvnitř samotných vztahů. Ty příčiny většinou přivlekl jeden z partnerů zvenčí. Možná z práce, možná od “kamarádů”, možná z vlastního nepohodlí ve svém životě. Až nakonec vyhořel i ve vztahu.
Jejich protějšek se ptal, co se děje. Narazil jen na hradbu mlčení. Nebo na podrážděnou reakci: Neotravuj, nech mě chvíli být! Nezájem to řešit se mohl dokonce rozvinout v potřebu odejít, utéct do své jeskyně, “na nějaký čas”, odkud ale už nebylo návratu.
V uzavřené skupině, kterou jsem vytvořil pro všechny, kdo chtějí sdílet své těžkosti i anonymně, se mě často ptáte: Jak vůbec můžeme poznat, že je třeba něco opravit? A jak zjistit co, když nemáme od protějšku informace a můžeme se jenom domnívat? Co když nás partner ujišťuje, že “to bude dobrý”, že jen “potřebuje čas”, aby následně přišel s prohlášením, že s námi není šťastný, že jsme nepřečetli jeho myšlenky, že od nás odchází?
Co když pak my sami propadneme k pocitům, že už nejsme dost dobří, atraktivní, zajímaví – co když po jeho vyhoření vyhoříme i my sami? I to jsou důvody, proč jsem se vztahovému syndromu vyhoření věnoval v tomto tištěném kurzu.
Ukážu momenty, kdy máme zpozornět a začít jednat, potažmo jak vůbec.
Pojďme si to objasnit bod za bodem včetně základního termínu – proč psychologie v této souvislosti hovoří o molech a perníku, potažmo co s tím má společného domino:
Dvakrát dvě poloviny
Ve své základní knize budování dlouhodobého vztahu 250 zákonů lásky zmiňuji důležité pravidlo: Věnuj druhému maximum pozornosti a šťastný vztah bude z poloviny hotov. Budiž. Jenže celek má DVĚ poloviny. Šťastný vztah totiž potřebuje činy obou partnerů.
Mnoho lidí bohužel časem podléhá návykovému dojmu, že láska je setrvačná věc. A že je jen o tom, co se ve vztahu cítí nebo říká. Ale láska je v první řadě to, co se ve vztahu dělá. Protože můžete vůči jiné osobě cítit krásné emoce, ale ono to nebude stačit. Nebo můžete od jiné osoby slyšet ta nejsladší slova, ale ono to také nebude stačit. A to hlavně tehdy, když se dostaví efekt molů v perníku.
Vyprázdněný zevnitř
Vnitřnímu vyprázdnění se říká vyhoření (proto kurz Jak nevyhořet). Člověk jako by vychladl. Někdy to ani ve slovech dlouho nedává znát. Až potom zničehonic přijde s tím, že je nešťastný a “musím Ti něco říct…” Anebo ani nepřijde a Vy se to dozvíte odjinud. A Vaši výčitku protějšek ještě opepří zraňujícím argumentem: “Já Tě vlastně už roky nemiluju/Nikdy jsem Tě nemiloval.” Je to takový šok, jako byste měli upečený krásný, lesklý a voňavý perník, který roky všichni kolem obdivují, ale zevnitř ho zatím pomalu vyžrali moli.
Navenek vypadá celistvě. Ale stačí jeden dotek a rozpadne se na prach jako domeček z vysokých karet. Ano, přímo ve Vašich rukou, kterými jste mysleli, že ho pevně držíte. A Vy ani netušíte proč.
Proč vlastně?
Jistě, mnohdy je to zevšedněním vztahu, únavou materiálu. Dva zahradníci zapomněli, že vztah je jako zahrada, a když se o ni nebudou pravidelně starat, zadusí ji plevel. Někdy je ale destrukce vztahu řízená. Dochází k postupnému odcházení zadními dveřmi, přípravě únikové cesty a zjevným signálům, že se něco hroutí. Výsledkem je osamocený člověk, který si navíc klade za vinu, že ON to způsobil, že SVOU CHYBOU přišel o partnera.
V kurzu Jak nevyhořet se točím i kolem čtyř nejčastějších psychologických předzvěstí cílené apokalypsy: kritizování, pohrdání, bránění se a stavění zdi. To jsou zřetelné signály, jenom je musíme umět rozlišit a zařadit. Aby bylo jasno:
- Kritizování není stěžování. Kritizování je osobní, útočné, až obviňující. Malicherný příklad: Partner nezavřel okno a napršelo do bytu. Stížnost je méně vedena proti osobě (“Šmarjá, TY jsi způsobil…”) a více k vyřešení problému (“… teď musíme zavřít okna a vysušit to tu.”). Kritizování naopak nesměřuje k řešení problému, ale ke zveličování nedostatků druhého, nejčastěji za použití dvou slov: “Ty VŽDYCKY…” nebo “Ty NIKDY…”
- Pohrdání vyjadřuje ubližující chování, kdy se na partnerova omluvná, opravná nebo ústupná slova (partnerovi je něco líto a cítí se trapně) reaguje gesty, která mají ponížit či vysmát se, napadnout a vytáhnout i další partnerovy nedostatky. Touto manipulativní strategií ve snaze dominovat vztahu dává ten, kdo pohrdá, najevo, jak málo ve skutečnosti respektuje osobu, kterou by měl ctít a v těžkosti podporovat.
- Bránění se probíhá u napadeného. Obrannou pozici zaujímá ne pasivně, nýbrž aktivně. Připomíná tenistu, který pod absolutním tlakem protihráče vystoupí z férové hry. Začne křičet na sudího, házet raketou o kurt, blokovat se. Ve vztahu začne popírat svou odpovědnost, hledat výmluvy, sekat se. Není s ním řeč. Potíž je, když do kouta zatlačený partner nabude dojmu, že sebeobrana je jediným způsobem, jak se chránit před kritizováním a pohrdáním. Tím totiž směřuje k poslední fázi předcházející rozpadu vztahu, a tou je:
- Stavba zdi znamená konec dialogu a komunikace. Uražená póza, uzamčené založené ruce, sabotérské odmítání odpovídat, zamrzlá tvář a další provokativní projevy urychlují katarzi rozvratu, protože ve druhém vyvolávají nepříčetnost, touhu po nějaké reakci a tedy stále agresivnější chování, kombinované s bezmocí.
Je to jako domino. Povalíte jednu kostku a po ní se začnou hroutit všechny ostatní. Ale kde to začalo? Kde byla ta první chyba?
Kde začíná domino efekt
“Věnuj druhému maximum pozornosti a šťastný vztah je z poloviny hotov.” U této věty můžeme nalézt podstatu. U vzájemné pozornosti, snahy o porozumění. Kde toto končí, začíná chřadnutí vztahu. A to nejen pro pocit bezmoci a bezvýchodnost patového stavu, hlavně pro devastující projevy, které partnerova ne-snaha porozumět provází.
Nesnažení porozumět nemusí být jen tiché. Může jít o hlasité vyvolávání umělého napětí, fyzického napadání, jakékoli formě pohrdání. Podle psychologů za kratší konec spíše tahá žena. To ona více vytváří snahu, poptávku nebo nárok – to ona tudíž častěji čelí útokům nebo vystavěné zdi. Proč to dělá právě žena? Pravděpodobně kvůli biologické, socializační úloze. Žena přivádí na svět děti a kultivací dětské výchovy ovlivňuje společnost. V jejím přirozeném kódu by měla být snaha o soudržnost. Ženy se v izolaci necítí dobře.
Jenže je tu podstatné ALE. Žena, jejíž snaha, poptávka a nárok nejsou dlouhodobě uspokojeny, nechápe mužovu nespolupráci. Protože cítí svou socializační povinnost, považuje přirozeně svůj zájem na budování vztahu za naprosto legitimní a správný. Vytrvalým naléháním na muže pak může působit jako obtěžující a napadající osoba.
A tak se stane, že se obě strany cítí jako oběť. Muž kvůli tomu, že je “obtěžován”, žena kvůli tomu, že je “nepochopena” a ocitá se “bez spolupráce”.
A výsledkem je z jedné nebo druhé strany to strašné NIC. Začne být ticho. Jak se říká, ticho je nejhlasitějším křikem člověka. Tím, které ohlušuje počínaje okamžikem, kdy člověk zničehonic přestane komunikovat. A nedělá to z trucu. Často proto, že je unavený – ustavičným vysvětlováním, doprošováním, zachraňováním,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům