Šestadvacetiletá Jana volala příteli radostnou zprávu. “Jsem těhotná.” Konečně! chtěla dodat.
Na druhém konci bylo ticho. “Přišel jsem o práci. Nikdo neví, co bude. Teď nemůžeme mít dítě,” zpražil ji. A dodal: “Nejlepší bude, když se rozejdeme. Mám teď svých starostí dost.”
Sedmatřicetiletý Roman pracoval pro svého zaměstnavatele patnáctým rokem. Ustál s ním už jednu ekonomickou krizi. Ta letošní, související s koronavirem, se jeho zaměstnavatele neměla vůbec dotknout, naopak s ohledem na obor vydělává víc než jindy. Přesto vyhlásil, že Romanovi musí snížit plat přibližně o polovinu. “Ale vždyť do práce chodím dál! Vždyť prosperujete! Vždyť mám tři děti!” namítal zoufale. Tu odpověď nechtěl slyšet: “Jestli se Ti to nelíbí, můžeš jít. O Tvé místo bude mnoho zájemců.”
Mohl bych popsat stovky dalších podobných případů, jež momentálně řeším v FC Klubu a které mají jedno společné: dobu. Dobu, v níž musíme čelit nejen existenčním problémům, nýbrž také zvláštnímu osamění – prozření, komu jsme vlastně věnovali čas a představu o budoucnosti.
Čtenáři, kteří mi prostřednictvím FC Klubu svěřují své tísně, strachy a úzkosti, a spolu řešíme, jak je zvládnout, se v této době často cítí osaměle. Největší problém osamělosti ale nespočívá v tom, že jsme sami, ale v prohlédnutí, že někdo, do koho jsme tolik investovali, se o nás vlastně nezajímá. Z minuty na minutu se zdáme zbyteční, bezcenní. Sami jako bychom nebyli nic.
V magazínu FC, který věnuje dlouhodobé práci s odstraňováním strachů i úzkostí a projasnění vlastního myšlení, přecházím od efektivního uzavírání minulosti (celé minulé vydání) ke zvedání sebevědomí (celé aktuální vydání), a to též tehdy, když se cítíme odmítnuti, opuštěni, ztraceni.
Umění zvládání samoty, jemuž se věnuji také ve svých knihách a na které směřují Vaše četné dotazy, stojí na pochopení pěti základních pravd, respektive pochycení pěti základních poznání, od nichž se celá tato klíčová dovednost rozvíjí. Dovolte mi je popsat aspoň v krátkých bodech.
1. poznání: Přátele nebo partnery v těžkých chvílích neztrácíme, pouze poznáváme, kteří jsou opravdoví
V knize Cítit rozumem, myslet srdcem, která vysvětluje, proč zažíváme konkrétní vztahy, píšu, že s námi někdy život musí zatřást, abychom se probudili. Že nám někdy nemůže dát to, co chceme, protože nám napřed musí dát to, co potřebujeme. Například poznání, koho máme ve skutečnosti vedle sebe.
Mnoho lidí si myslí, že když ve vztazích nedostávají to, co by si přáli, znamená to, že si to asi nezaslouží. Skutečnost může být opačná. Možná si zaslouží daleko víc, než od konkrétních lidí chtějí. Víte, někdy potřebujeme zaplatit za svou důvěru tím, že nás někdo zradí. Je to důležitá zkušenost, abychom uměli rozpoznat lidi. Abychom viděli, koho jsme vlastně měli za přítele.
Zradit nás mohou pouze lidé, kterým důvěřujeme – které považujeme za přátele. To, že nás ale zradí, ukazuje, že přáteli ve skutečnosti nebyli. To znamená, že opravdové přátele nikdy neztratíme. Ztrácíme jen ty, kteří skutečnými přáteli ani nebyli.
Proto se ptám: Je jich opravdu škoda? Máme litovat jejich odchodu? Nemáme být spíše vděčni těžkým časům, že nám pomohly odhalit, kdo má po našem boku stát do budoucna? Není spíše darem poznat, kdo je opravdu spolehlivý, a na kom nám naopak nikdy nemělo záležet?
2. poznání: Máme tendenci stávat se takovým člověkem, se kterým trávíme nejvíc času
Někteří lidé nám prospívají, ale ne všichni. Někdo se vyskytuje v naší blízkosti jen proto, aby nás mohl srážet, oslabovat, zbavovat energie. To on nás učí myslet si, že nejsme dost dobří.
Přitom stačí vyměnit prostředí a může se obrátit naše sebepřesvědčení. V pozitivním prostředí, které nám najednou věří, se můžeme cítit silnější, důležitější, schopnější. A přitom jsme pořád tím samým člověkem.
Ve svém magazínu FC varuji a na konkrétních příbězích ukazuji, že svět je plný lidí, kteří nás chtějí vidět dole. Ne nutně kvůli nám, ale kvůli sobě, kvůli svému neštěstí – oni jen nechtějí být v negacích sami. Nechtějí nás vidět šťastné, když sami šťastní nejsou. Tématu, jak si nebrat cizí slova a činy osobně a jak jednat se svým okolím, se věnuji právě v koučovacím magazínu.
3. poznání: Nikdo nemůže dát něco, co sám nemá
Mnoho lidí, kteří mi v FC Klubu popisují své trápení a kterým pomáhám ty těžké chvíle řešit, se bohužel trýzní tím, co nelze ovlivnit. Hlavně postojem druhých. Mnoho lidí je nešťastných proto, že očekávají od druhých to, co by na jejich místě udělali sami. Jenže ne každý má stejné srdce.
Proto hlavně ve své poslední knize
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům