Nad pobřežím zapadalo slunce. Po nekonečné pláži ťapala holčička. Co chvíli se zastavila, poklekla, vzala do maličké dlaně mořskou hvězdici, kterých příliv vyvrhl spousty, a hodila ji zpátky do oceánu.
“Proč to děláš?” zavolal jsem na ni.
“Přece je odliv! A ještě praží slunce! Hvězdice, které zůstanou na břehu, rychle vysychají. Bez mé pomoci zahynou!”
Užasle jsem sledoval její trpělivé konání. “Ale takových vyvržených hvězdic jsou na celém světě právě teď miliony. Sama jich stačíš zachránit sotva pár. Copak to má nějaký smysl?”
Obrátila na mě svoje zelenkavé oči a pravila: “Jistěže má. Pro těch pár hvězdic ano.”
Na tu holčičku nezapomenu. Změnila mě.
Naučila mě všímat si lidí, kteří se nesmířili s tím, že je svět takový, jaký momentálně je. Nevadí jim být za blbce, jít proti davu, utrácet i veškerý svůj čas za něco, o čem si myslí, že má smysl to dělat. Jako Hanka. Hanka Svobodová.
Pospojuj si souvislosti
Na Borneu viděla hořet prales, v něm umírat orangutany. Sucho, myslela si. Už latiníci ale věděli, jak důležitá je otázka Cui bono? Komu to prospívá? Co když náhody neexistují?
Ten prales opravdu nehořel náhodou. Nadnárodní společnosti, obchodující s palmovým olejem, totiž mají na Borneu zakázáno skupovat půdu, na níž prokazatelně roste prales. Domorodcům tak za pár peněz rozdaly benzin a oni SVŮJ prales podpálili. Právníci pak mohli půdu legálně vykoupit. Už totiž “nešlo o prales”.
V Indonésii pak viděla, jak domorodci drancují snůšky. To jsou nory, spíše malé norečky, které v písku přímo u moře vytvoří mořské želvy a nakladou do nich vejce. Co vejce, to na černém trhu jeden americký dolar. Místní pytláci jich z jedné snůšky odnášejí v košíku až sto. Sto dolarů v jednom košíku. A to noc ještě nekončí. Ano, jsou to BOHÁČI!
Od druhé světové války do roku 2000 klesly stavy karet obrovských v Indonésii o 91 %! Hanka nemohla uvěřit svým očím. Jak je možné, že drancování přírody místním nevadí? Na ostrově Sangalaki, propagovaném pod roztomilou přezdívkou „ostrov želviček“, je dokonce sama indonéská vláda provozovatelem oblíbené komerční atrakce. Turisté si tu mohou vyjmout z malého bazénku některé z pěticentimetrových mláďat karety, udělat si selfie a pak želvičku hodit “za svobodou” do moře. Bohužel, mláďata držená v bazénku neumějí plavat proti vlnám, nemají dostatečně vyvinuté svaly a při propadání ke dnu jim kolabují plíce, které s rostoucím tlakem vody nefungují, jak by měly. A vláda to NEVÍ.
Když se Hanka divila, zjistila, co netušila – že až dvě třetiny Indonésanů, obydlujících ostrovy, neumějí plavat. Z městských obyvatel téměř nikdo. Jednou byla svědkem, jak domorodec spadl z mola do moře. Nejenže se začal topit, ale když ho vytáhli, měl úsměv od ucha k uchu a vykřikoval: “Lidi, ta voda je fakt slaná!” V té chvíli pochopila, proč je většina korálových útesů zničená dynamitem, který místní rybáři házejí do mělké vody, aby vylovili víc ryb. “Oni nemají tušení, jaký svět se nachází dva, tři metry pod nimi…”
Kapka v moři, ale pořád víc než nic
Když jí byly čtyři roky, nosila prý domů pořád šneky. Když chodila do první třídy, viděla ve zverimexu želvu a přála si ji za vysvědčení. Nakonec se stala bioložkou a jejím osudem Indonésie, kde žije šest ze sedmi druhů mořských želv, a přesto právě tam je jejich situace nejkritičtější na celém světě. Na Sumatře vystudovala specializovanou univerzitu, naučila se indonésky a začala působit v želvích centrech na Jávě a Borneu jako dobrovolnice. Pak založila organizaci na ochranu mořského života a začala bojovat proti nelegálnímu prodeji želvího masa, vajec a výrobků ze želvoviny. Jen si to představte: Indonésie je souostroví o sedmnácti tisících ostrovech. Hanka prostřednictvím svých aktivit pokrývá ostrovy tři.
“Jen” tři? chcete namítnout. Vzpomeňte na holčičku s mořskými hvězdicemi z pláže.
Ano, možná “jen” tři. Ale Hanka dělá, co může. Ostatní se na ni jen posměšně dívají…
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům